Vlast.

Láska k vlasti lije život v žíly,

Ostří rozum ducha šlechetného,

Z moudrosti a namahání sýly

Rostou blesky města nádherného,

Zem se v ráje, lidé v Bohy mění,

S hor y polí kyne potěšení;

Vznešený muž v lůnu rozkošnosti

S vytržením na květ vlasti hledě

Ducha pne a srdce šíří, cedě

Z plesů živých medy blaženosti.

Kdožby spatřiv sličnosti se stkvoucý

K činům obrovým se neosmělil?

Slyše andělského zpěvu vroucý

Zvuky s rozmilými nepodělil

Cytů lahodivých jemné lásky?

Nevyvolal sladícými hlásky

Květu krásy vnadné k požívání

Zpěvů sladkých, rozkošného světa?

Mládenec co růže v slávě kveta

Letí rozkošemi k milování.

Vidí v sadě pannu, jasna bleskem

Vřelý duch se na mžik ohromuje;

Sýlu trojí, příkořenství třeskem

Z vln se nehod k dívce vyšlehuje,

Zočí vábné krásy rozvinutí,

Strach a láska, vztěk a užasnutí

V srdcy křižuje se rozníceném,

Tělo klesá, duch se vypínaje

Proletuje nemožnosti kraje,

Kouzlí ráje v světě osvíceném.

Hory zlaté, veselosti moře,

Růže nevadnoucý, věčné plesy

Na kynutí svého ducha tvoře

Krásu nejjasnější pod nebesy

V kůru vítězného zpěvu vede,

K požehnancy sláva s nebes jede

K přivítání nevídané krásy;

Andělé se koří, srdce chladné

V plamen šlehá, sluncem krásy vnadné

Oprchují spanilosti řásy.

V růžonosném chrámě rozkošnosti

Bohyně mu sladnoucými hlásky

Vyjevujíc cyty nevinnosti

Ohlašuje věčnost čisté lásky;

Muž se v proudu radování topí,

Duch mře rozkoší, již z mdlob se zchopí

K činům, vřelosti své obří mocy,

Střela nebytnosti přeháněje,

Divy plodí, o milence pěje,

Z bídy tváří rozkoš a den z nocy.

Žena anděl rozmilému sladí

Lichotivou láskou namahání,

Horoucýho srdce plamen chladí,

V blesku divů vede k požívání

Skutečnosti, krásy rozvinuje

Ducha mocného a nová kuje

Pouta zvětřenému rozhorlency;

Jestli hledí do jiskřícých očí,

Ach! tu rozkoš nevypravnou točí,

A se vítěz korunuje věncy.

Krása vlídná z bublin blaženosti

Nestižené, z květu vyražení

Strojí miláčkovi v domácnosti

Hody chutné pravých potěšení,

S líbezností vtip a moudrost pojí,

Rozum čistí, srdce trhlé hojí

Rozsývajíc veselosti kvítky,

Z radosti ho do radosti vede,

Vyjasňujíc zpěvem tváři bledé

Ošetřuje jako outlé dítky.

Muž se dobrou ženou bohem cýtí,

Milence-li zplodí radovánky;

Ach! jak rozkoš s jeho očí svítí,

Jestli z hojnosti a krásy schránky

Vykládaje dary srdce zblaží.

Obr odpornosti spnouti baží,

Pro spanilé dítky, pro milenku

Hory sleze, v moře skočí, světem

Střelí, aby výbornosti květem

Před přátely poctil milostenku.

Jako v máji vyskakují z plodné

Země lůna kvítky blýskajícý,

Tak y v slávě rojí štěstí svodné

V bytu lásky plesy jímajícý;

Přátelé se pevní, krásy mladnou,

Věrnosti a lásky cyty sladnou,

Sady rozkoš, pole zlato rodí,

Rozum otvíraje věku sklady,

Rozvinuje spanilosti vnady

V chrám y blaženosti moudrost vodí.

Ráje v jasnu kvetou; tuť se mraky

Lidohubné vojny zatahují;

Vzhlédni světe zkostlý na zázraky,

Které vlastencové vyvozují!

Ušlechtilé ženy, pěkné dítky,

Hojnosti a radování kvítky

Má hrom vzteku bez lítosti stříti.

Muž se dívá na své s oblíbením,

Již se loučí se svým potěšením,

Pro životy lev se bude bíti.

Kde jste, závistiví protivnícy,

S ouklady a tepoucými hromy?

V smrt se nevinnosti zástupnícy

Vrhnou pro své milované domy.

Hřměte! drťte! na své milé hledí,

Pro miláčky s rozkoší krev cedí;

Hrňte hrůzy! muži trou se proudem

Ohně, vírem sýly kvapně brodí,

Pejchu nezmoženou v propast shodí,

Vojny třesk ni nehne vlasti oudem.

Tak se láska k vlasti rodí z lásky

Domácý, a světem seje divy;

K božským činům nevinnými hlásky

Pudí krása duchy na podivy.

Nemožnost se láskou k vlasti zmůže,

Z bludů moudrost, z trní vyjdou růže,

Města zkrásý zlatem hrdá čela,

Zpěvy hrdinství y sladké cyty

Živíc vtrhnou lid až v rajské byty,

Kde se předků sláva Božstvím stkvěla.

O má vlasti! studno nejčistější

Rozkoše a prvních radovánek!

Květe krásy, slunce nejjasnější

Slávy, moudrosti a vtipu schránek

Hrade zmocňujícý! tobě světím

Ducha svého, pro tě v muky letím,

Abych vyrval z kalu pitomosti

Krásu nehynoucý, aby sláva

Žehrajícým záštím zkleslá práva

Dotřela se v první velebnosti;

Aby Božstvím moudrost Jaroslava,

Láska Karla otce oslavila

Přemyslova, Libušina hlava

Tvořícý se v srdce vnuků vryla,

Čech by cýtě nezmožené sýly

Ohněm věčné slávy nadmul žíly,

Letěl, kam mu mužný Jiří svítí,

Střelil, Lobkovic kde s Řeky plesá,

Závist hanebnosti nectné klesá,

Vztěk se žehravosti neroznítí!

Vidím divy! Čech již slávou mladne,

Na Lumíra hledě ducha spíná,

Moc se obří, příkořenství sladne,

Lenost srdce k Božství napomíná;

Ráje vykvetají, bludy hasnou,

Smělou moudrostí a pravdou jasnou

Sok y s podivením do Čech patří,

Všudy řád a pravost s ctností vládne;

Kdož ty divy vytvořují řádné?

Láska čistá, vlastencové bratří.

K nebi, bratří! k nebi z motaniny

Zemských maličkostí! běh se šíří,

Sláva zve a slunce na planiny

Nesmrtedlné, kam duch vřelý míří,

Střely zžírajícých světel šlehá,

Plamen svírajícý v žílách běhá,

V hlavě blesk se rozstřeluje v plody,

Srdce těsné trhá k Božství chrámu,

Bouřemi a příkořenstvím v prámu

Mužnosti se vnese v blahé rody,

V háji cti a rozkošnosti věčné

Na kráse se neomylné zhlíží;

Zde mu plesy zvučí nekonečné,

Čest a krása pravá ducha víží;

Zde sy otvíraje budoucnosti

Lůno zvelebuje tiché ctnosti;

Tma se s očí tratí, v jasnu vidí

Vyvýšené vlasti světlou slávu,

Tuť se koře všemocnému právu

Božství, rozkoš nevídanou klidí.