Vlasta. (I.)

Z bran Vyšehradu byly zástupy

juž při svítání slavně vytáhly

na horu lesnatou při Vltavě,

kde velkou oběť bohům konaly,

kde postavily stolec Libušin

pod šeptajících stromů koruny,

kde čekaly na slovo věštící,

jímž kněžna lid svůj blažit slíbila.

Tři noci juž Libuša nespala,

a bledá jako luna v úsvitě

zrak stále nořila v kmitání hvězd.

Roj velkých myšlenek jí v duši vřel,

a svaté věštby kolem čela jí

jak deštěm těžké mraky visely.

Když ale třetí noc juž prchala

před úsměvem zlatého východu,

tu vyjasnil se kněžny obličej,

a takto Přemyslovi pravila:

„Mně v duši svítá se juž, Přemysle,

a mlha mizí, která mysl mou

tak hustě byla obestírala.

Já vidím jasně, že se chýlí juž

můj úkol ke konci, že nastává

teď úkol tvůj, že přišel posléz čas,

kde lid můj se stromu tvé moudrosti

plod zlatý ulomí, jejž bohové

pro jeho blaho dali uzráti.

Hrad otců mých nad vlastmi bude dál

jak slunce zářit věky dlouhými,

on zůstane na věky zlatým snem

u lidu mého vděčné paměti,

však žíti nový proud, jenž temení

z tvých velkých, smělých, nových myšlenek,

ten žádá nové místo, odkud by

se volně valil během vítězným.

Můj Vyšehrad pro tebe úzkým jest,

a proto z něho vyvedu tě ven.

Ty znáš to místo, které vymýtit

jsem dala v hustých lesích modravých

pod skalnou horou podél Vltavy.

Tam vyveď silné bohatýry své.

Nechť vezme každý z nich svůj těžký pluh,

jejž zrobil si v ten věčně velký den,

kdy noha tvoje překročila práh

u zlaté brány hradu Krokova.

Ty sám své tury v pluh svůj zapřáhni

a v čele reků zorej půdu mi,

z níž město slávy časem vyroste...

A na vrcholku hory rozžehni

mi velký oheň, z jehož plamenů

chci čísti toho města budoucnost...“

Tak pravila Libuša halíc se

do stříbrného pláště záhybů,

a sedajíc na koně bílého.

A šerem úsvitu se valily,

jak valná řeka, za ní zástupy,

a osiřen stál svatý Vyšehrad.

Jen Lumír meškal ještě u brány

a chýlil k prsoum šedou hlavu svou,

již tížilo neblahé tušení.

Chtěl za Libušou sám se odebrat,

neb nemiloval davu prázdný hluk.

Juž bral se cestou hlohem vroubenou,

jež v stínu vedla k chladné Vltavě,

tu v zraky jeho zašleh’ zbraně lesk;

zved’ hlavu překvapen a ženy zjev

stál před ním krásný, vznešenosti pln.

Šat temný halil hrdou postavu,

na černých vlasech přílba svítila,

po boku houpal meč se mohutný,

a blesky vrhal kolem zlatý štít.

„Ó, Vlasto!“ zvolal Lumír radostně,

„ty žiješ! Ty’s se navrátila k nám!

Buď bohům dík, že’s mezi námi zas!

Ó vyjasni svou zasmušilou tvář.

Ty víš, že byl jsem vždy tvým přítelem

od oné chvíle, kdy jsi připlula

po chladné Vltavě na Vyšehrad.

Já bohatýrům tenkrát právě pěl

při zlatých zvucích svého varita,

když Libuša tě shlídla na vodách.

„Hle, z bohyň jedna plave po řece!“

Tak zvolala Libuša s podivem,

a všichni zřeli do vln napnutě.

Tři kmeny těsně k sobě svázané

po vodě pluly, byly lodí tvou,

a spící ležela jsi jako květ

na temné chvoji, vonném lůžku svém.

Hvězd bílé světlo na tě padalo,

a řeka tiše kolíbala tě;

teď vlna ku břehu tě přinesla

a oči tvoje otevřely se,

když zavadila loď tvá o skálu.

Ty vstalas. Očí temných čarný blesk

šleh’ hrdě v bohatýry spějící

ti ku pomoci; na břeh skočilas,

a přímo brala jsi se k Libuši.

„Já hledám tebe,“ řeklas klidně jí,

„chci s tebou žít, chci tebe milovat.“

A kněžna přitáhla tě na srdce.

„Mé dítě,“ řekla, „tedy se mnou buď!“

Ty zasmušilas se a řekla jsi:

„Já nejsem, kněžno, více dítětem,

jsem bohatýrem jak ti ostatní.“

A ukázalas přímo na Truta,

a když se úsměv vkrádal nevěry

na mnohou tvář, tu vzalas Trutův mlat,

jenž ležel v stínu dřímajících lip,

a hodilas jím proti skále tak,

že náhlý liják jisker vytrysk’ z ní,

a z hrudi její balvan utrh’ se

a kutálel se s hromem do řeky.

Div objevil se v zracích reků všech,

a Trut se tázal, pojav ruku tvou:

„Odkud ta síla, dcero, v pažích tvých?

Kdo jest tvůj otec, rci, kdo máti tvá?“

Ty odpovědělas mu klidně tak:

„Bor temný, ve dne v noci hučící

jest otcem mým, a hora modravá,

kol jejíž hlavy visí oblaka,

jest mátí mou... Ti dali sílu mně.

Strom každý, který bouři vzdoruje,

mým bratrem jest, a sestrou bystřice,

jež nikdy nespí, stále zpívajíc

svou hromnou píseň mezi skalami.

Víc netaž se, neb nepovím ti víc.“

Od oné chvíle milovala tě

jak rodnou sestru lepá Libuša,

a mnoho přátel jsi si získala

svým pobytem na hradě Krokově,

a velký byl to pro nás všechny žal,

když jednou bohatýrům pravilas:

„Jak vy, tak já vydám se na cesty,

bych těžkým mlatem stvůry hubila.

Co velký vítěz zase vrátím se...“

Kůň tvůj tě odnes’ z hradu zlatého,

však marně čekali jsme návrat tvůj!

Co jaro bohatýři octli se

pod lipami před stolcem Libuše,

ty ale v kruhu scházela jsi vždy,

a mnohá slza pro tě skanula,

neb myslili, že smrt tě schvátila...

Ty ale přišlas posléz přece k nám,

a vítám tebe, Vlasto, s radostí!“

Tak končí kmet, a Vlasta odpoví:

„Já děkuju ti, za tvé vítání,

a nekárám tě za tvou dlouhou řeč:

jest zvykem pěvců mnoho mluvit slov,

kde jedno dostačí, děj vylíčit

co nový, jež přec každý z dávna zná...

Veď do hradu mne nyní k Libuši.“

Tak Vlasta. Lumír ale usmál se,

a odpověděl klidně takto jí:

„Na hradě velká změna dála se,

od doby té, cos odsud odešla,

a kdybych vše ti vylíčiti chtěl,

co stalo se tam po ten celý čas,

tu ode rtů by jako potoky

se slova moje proudem valila.

Tak ale dím ti krátce: Libuša

na hradě není, chceš-li vidět ji,

pak připoj kroky svoje krokům mým.“

A Vlastin krásný, bledý obličej

se zasmuší jak ladná krajina,

když nad ní visí těžký, temný mrak.

„Já vím o změnách všech,“ mu odpoví,

„vždyť na Kazíně hostem byla jsem,

než zavedly mne kroky v Vyšehrad.

Vím, Libuša že klesla s výše své;

však nyní mluv, kde najdu neblahou,

co ze svatého hradu vedlo ji?“

A Lumír na to takto odpoví:

„Hle, nyní vyšleh’ plamen veliký

na hoře modrým lesem oděné,

a zdá se sluncem spadlým do stromů.

Tam najdeš Libušu, a uslyšíš,

co ze svatého hradu vedlo ji.“

Tak Lumír děl, a Vlasta zbraně své

na silnou větev dubu věsila,

pak beze slova s pěvcem kráčela

po stinné stezce dolů k Vltavě.

Tam našli loď a přeplavili se

na druhý břeh, kde vešli do lesů,

a beze slova spolu stoupali

na příkrou horu, naslouchajíce

v zpěv svatý, který tichým hvozdem zněl

a k místu vedl je, kde Libuša

a děvy její oběť konaly.

Teď umlk zpěv a Vlasta s Lumírem

ze stínu lesa vynořili se

na velkou paseku, kde oheň plál.

Tam na svém stolci kněžna seděla

bez známky života a zsinalá,

na hlavě zlaté vlasy ježily

se jako hadi jí, a velký zrak,

jak mrazem ztuhlá vodní hladina

bez hnutí upíral se v dolinu,

kde v slunce zlaté záři Přemysl

a jeho bohatýři orali

na břehu temnohučné Vltavy...

A ruce její čněly ku nebi

jak vytesané z bílých kamenů,

a chřípě její ssály zlatý dým,

jenž z čarotajných bylin valil se

do plamů svaté vatry hozených.

Duch její s bledým tělem zápasil,

chtěl z lepých údů prchnout do navy,

a vzmachy jeho křídel hvězdnatých

tím krásným tělem ob čas zatřásly

jak burný vítr třtinou ve vodách...

Teď otevřela ústa, velký ston

z nich vydral se jak větrů zalkání,

a kvílení, a slova bez smyslu,

jež věštícího ptactva pokřiku

se podobala, lesem zatřásla,

a hrůzou jat ku zemi klesal lid,

a Přemysl a jeho rekové

ten děsný výkřik dole slyšeli

a zastavili pluhy ryjící

zem brunátnou, a obrátili tvář

ku věštícímu stolci Libuše.

A náhle klesla bouře divých slov,

klid velký svaté věštky zmocnil se,

a hlasem velikým, jenž zlatě zněl,

a hromně jako bohů volání,

tak že zaletěl v modrou, širou dál,

kde lesy, hory, řeka, doliny,

se velkou jeho zvěstí zachvěly,

tak promluvila věštíc Libuša:

„Slyš, země, osudem nám určená,

a zachvěj se, neb mluví ze mne bůh!

S tvé temné hrudi město vyroste,

jež božské slávy bude zlatý práh.

Já vidím je, jak k hvězdám pozvedá

své hrdé témě, závist národů!

Já vidím je, jak před ním klaní se

lid zemí všech, jež slunce na pouti

své od východu vidí k západu!

Já vidím je, jak stoupá vítězné

z těch plamů, které bledá nenávist

a slepé záští krutých cizinců

roznítí kolem svatých jeho zdí!

Čím větší záští jejich, větší tím,

ó moje město, sláva bude tvá!

Ty cizí chátru nohou rozšlápneš,

a ověnčíš si čelo hvězdami!

Můj lide, věz, že jesti duší mou

to město, které tobě zakládám;

chci takto věčně, věčně s tebou dlít,

chci s tebou trpět, s tebou vítězit!

A tak, jak město moje k hvězdám vždy

své témě bude slavně povznášet,

tak vztýčíš, lide, mužně hlavu svou,

a neskloníš jí nikdy podle v prach!

Toť závěť má, a tvoje dědictví!“

Tak končí Libuša, a nebesa

se velkohlasým hromem zachvějí

a lesy zašumí a Vltava,

jež naslouchajíc zastavila běh,

se rozvlní a valí s jásotem

své stříbropěnné vlny v modrou dál,

a liják hvězd se nese od hory,

na které věštka byla věštila,

a padá jako zlaté semeno

v hluboké brázdy, které Přemysl

na rozkaz její s reky vyoral.

A Přemysl teď kráčí na horu

a stojí vedle stolce věštího,

kde jako ve snu stojí Libuša.

Teď mávl rukou, hnou se zástupy,

a zpívajíce v hvozd se ztrácejí;

zpěv jejich mizí, ticho zavládne,

jen voda šumí dole pod horou

a lesy šepotají lahodně.

A Přemysl se kloní nad ženou,

ret jeho zlatých vlasů dotknul se;

a Libuša otevře velký zrak,

kde slza jako jasný drahokam

se chvěje v stínu dlouhých, tmavých řas.

„Ty pláčeš!“ zvolá dojat Přemysl,

„ty roníš slzu v zlaté slávy den?“

A ona na to klidně odpoví:

„Tu jednu slzu, reku, odpusť mi,

pro svého syna jsem ji ronila,

a pro tebe, který mne miluješ.

Já cítím, že se blíží onen den,

jenž neodvratně čeká člověka,

den, v který vzplane v žáru hranice,

již neuhasí přátel hořký pláč...

Já založila město veliké,

práh zlatý k slávě, která nezhyne,

a činem posledním to bude mým...

Můj Přemysle, já k prahu vedla tě,

tam ale s tebou navždy loučím se,

já nepřekročím zlatý onen práh.

Já v starém hradě otců zůstanu,

kde čekat chci na bledou Moranu.

Před tebou, ale, leží budoucnost!

Má slova jako hvězdy zářící

zapadla v brázdy tebou orané,

jest na tobě té setby strážcem být!“

Tak praví Libuša, a Přemysl

se zasmuší, a takto odpoví:

„Ó Libušo, tys zarmoutila mne!

Ó nemluv mi o bledé Moraně.

Čím bylo by mi štěstí, sláva, zdar,

když s tebou bych je sdílet nemohl?

Chci s tebou zůstat v hradě otců tvých,

nechť dále vládne starý, dobrý řád,

o žádném novém městě nemluv víc,

a zapomeň mé nové myšlenky!“

Tak zvolá Přemysl, však Libuša

na slova jeho takto odpoví:

„Ó Přemysle, co pronesly tvé rty?

Jest úkolem tvým lkáti nad ženou?

A může její osud zdržet tě

na dráze, kterou moudrost zvolila?

Ó budiž oběma nám za příklad,

to slunce po blankytě kráčící.

Jak ono denně dokoná svou pouť

a nikdy nezastaví kroky své,

byť vichry proti němu zuřily

a oblaka se v hrady kupila,

tak půjdeš ty, kam bozi pudí tě!

A jako večer chýlí za hory

svou tvář, když vykonalo velkou pouť,

tak dej mi, muži, klidně odejít

tam k otcům v navy konejšivý klín!“...

Tak praví Libuša a položí

mu snivě hlavu na mohutnou hruď,

a zírá zamyšleně v modrou dál.

Pak vztýčí se a prosí Přemysla:

„Ó vrať se se zástupy v Vyšehrad,

a zanech mne zde v tichém dumání.

Chci zůstat zde, až oheň dohoří,

chci o samotě zůstat celý den,

u zlaté brány čekej na večer!“

Tak prosí jej, a krokem váhavým

se beře lesem moudrý Přemysl,

na prsa maje hlavu skloněnou...

A sotva zanik’ kroků jeho hluk,

tu z houště Lumír s Vlastou vystoupí;

on zří na věštku okem holubím

a plným obdivu, však jako mrak

tmí zrak se Vlastin, blesky sršící!

„Buď vítaná, ó duše sesterská!“

Tak zvolá Libuša, když shlídne ji.

„Buď krok tvůj žehnán, který vede tě

do mého náručí! Buď bohům dík,

že před smrtí svou tebe uzřít smím!“

A vstane se stolce, a spěchá k ní,

a otevírá náruč proti ní;

však bez pohnutí Vlasta zůstane,

a tato slova smutně pronáší:

„Ó Libušo, kéž nežila bych víc!

Kéž vítr, který světem burácí,

by popel můj po horách roznášel!

Tak tebe tedy opět nalézám!

Ty před mužem jsi šiji sklonila,

ty dalas v jeho ruce osud svůj

a lid svůj dalas mu, jak dívčina

dá svému milci utržený květ!

A ty chceš klidně odsud odejít

jak slunce, které spěchá za hory?

A víš, co další bude osud náš?“

A Libuša jí odpovídá tak:

„Já činila, co bozi kázali,

já nespáchala zradu nižádnou.

Jest veliký a moudrý Přemysl,

a ústy mými bozi hlásali

dnes velkou slávu, která čeká lid

můj drahý v budoucnosti daleké.“

Tu zasmála se Vlasta s trpkostí:

„Na přislíbení bohů spolehej!

Líc dvojí nese každý jejich slib.

Kdo za to ručí ti, že nebude

syn tvůj neb jeho syn nám kletbou všem?

A celé řadě, která po věky

se rodit bude snad, jsi vydala

na milost lid, jenž ti přec drahý jest!

A ty chceš klidně odsud odejít

s tím slibem, který bozi dali ti!

Ó ženo, ty’s se muži podala,

a celé věky kvílet budou snad

pro chvíle, kterés v kleté rozkoši

na pyšném jeho srdci prožila!...

Nuž, podej mi přec, kněžno, důkazy,

že omylem jest, co jsem pravila,

a odejdu a žehnat budu ti!“

Jak přízrak bledá byla Libuša,

a Lumír klesající k stolci ved’,

na který padla pohroužena v žal.

A mrtvé ticho bylo kolkolem,

jen větru ston vál lesem hlubokým.

Jak zdálo se to ticho příšerné!

A Libuša se polo vztýčila

a takto zašeptala Lumíru:

„Proč kruší mne ta slova k zemi přec?

Což mohou bozi lhát a podvádět?

Ó kmete, slova tvoje bývají

co květ, tak sladká! Dej mi útěchy!

Ó taž se ženy té, proč v nenávist

se dávná její láska změnila?“

Však Vlasta nedbá bolných výkřiků,

přistoupí k ohni, a tak promluví:

„Než krok můj na Vyšehrad zavítal,

já na Kazině Kašu hledala,

a našla ji jak tebe svrženou

s té hrdé výše, kde jste vznešeny

se někdy povznášely nad prachem.

Jak blouznila mi o tvém blaženství,

a o mateřském velkém štěstí tvém!

Na žádost moji dala kadeř mi,

již zlatou tvému synu ustřihla,

když plačíc loučila se s dítětem

při odjezdu s Bivojem na Kazín.

Hle, vrhám zlatou kadeř do ohně,

na žhavý popel bylin posvátných.

Juž šlehá plamen z ní, nuž, přistoupni

a zírej v bílý dým a pověz mi,

co o tvých potomcích ti zjevují,

ti bozi, co tak štědře slibují!“

A přistoupí k Libuši s pohledem

jak mračná bouř, a tato chvěje se

a skrývá tvář na prsa Lumíra,

a hlasem zmírajícím šeptá mu:

„Ó běda mně! Mne jímá velký strach!

Co uvidím v tom kouři bělavém?

Ó hrozná muko zlého tušení!

Ó slepoto, již mnohý proklíná,

leť na můj zrak a chci ti žehnati!“

A Vlasta pojme kněžnu za ruce

a táhne zdráhající k ohni blíž.

Dým bílý zasáh’ nyní její tvář,

a Libuša se vzpřímí, upírá

do prázdna mroucí, zoufající zrak,

a výkřik velký z ňader vyrve se

a v lesy zalétne, kde ptactvo z hnizd

a z doupat skrytých plaší divou zvěř,

a tato slova z úst jí zabouří:

„Já vidím syny syna bez slávy

na Vyšehradě hynout ve stínu!

Já vidím Přemyslovy potomky

jak divou zvěř se sápat po sobě!

Já vidím surového cizince,

jak děti moje soudí nehodné!

Já vidím v hradě otců kázat jej,

a lid můj šlapat ponížený v prach!

Já vidím lid můj klesat pod jarmem,

jež vnuk můj přitlačil na jeho šij,

já slyším Přemyslovy potomky

jazykem mluvit, který krákání

se dravých ptáků v boji podobá!

Teď tonou v krvi vnuci vnuků mých,

a na mém místě sedí cizinec

a lid můj líže s jeho nohy prach

jak bídný pes... Buď kleto, lůno mé!...“

Kvil divý znovu lesem zatřese,

a jako štíhlá sosna, kterou blesk

na chlumu hory zhoubně zasáhnul,

tak k zemi padne lepá Libuša.

A Vlasta prchá, bědující, v les,

a Lumír zvedá kněžnu se země,

a jako v létě dešť tak lije se

na čelo její proudy jeho slz...

A bílý její kůň teď přicválá,

a Lumír na hřbet jeho vsadí ji,

a vzdychaje, ho vede lesinou...

Teď přišli k Vyšehradu, odkud zpěv

a hovor hodovníků zazníval,

neb slavili tam s velkým jásotem

den zlaté slávy, kterou Libuša

budoucím pokolením věštila,

a při těch zvucích vrátil život se

do shaslých zraků velké věštkyně,

a pohledem, jenž z oka toho pad’,

v dví puklo srdce v prsou Lumíra...