Vlasta. (II.)

Po temnomodrém nebi měsíc plul,

pták stříbrný; zář z něho padala

jak závoj nevěsty na zdřímlou zem,

jež o něm snící sladce vzdychala.

U svého okna stála Libuša

a velké její zraky hledaly

na nebi útěchy, již poskytnout

jí země nemohla. Vzdech hluboký

byl důkazem, že ani na nebi

juž více nebylo té útěchy.

Šla kněžna k nachovému lůžku zpět

a klesla těžce v měkké podušky.

Síň byla bílá světlem měsíčním,

a řeky hukot plnil její hloub

a kolem v zlatých křesel náručích

na měkkých kožích děvy ležely,

jež spánek přemoh’, proti kterémuž

se dlouho marně byly bránily.

A kněžna šeptá sama sobě tak:

„Jak květy leží zde, jež někdy nit

do souladného celku pojila;

když nit se přerve, padne každý květ,

kam vánek nese jej... Ó děvy mé,

juž nedaleko čas, kdy Morana

mne, která v celek spojovala vás,

ze středu vašeho v stín odvleče!

Kam zavěje vás vání osudu?“

Na lůžko z nachu hlava padne jí,

a zlatých vlasů lesklá záplava

ji celou pohřbí v vonné vlny své.

Tak leží tiše v dumě hluboké;

tu zdá se jí, že slyší hrdý krok,

a hlavu pozvednouc zří postavu,

jež, temná, sedí v okně vysokém.

Zář luny hraje v kšticích havraních

a jiskří v drahokamech čelenky

se jako v čeřící se hladině

vod průhledných, po plášti kmitá se,

jenž těsně halí temnou postavu,

a mění v blesky každou zlatou nit.

A kněžna vzpřímí se a táže se:

„Kdo jsi, jež v noci v síň mou vkrádáš se?

Jsi Morana neb posel zemřelých?“

Tu vstane žena vlasů modravých,

tvář její bledá k luně obrací

se hrdě, klidně, plná výsosti,

a Libuša poznává Vlasty tvář.

A kněžna vzkřikne, klesne na lůžko,

a děvy její ze sna budí se,

a polekány k lůžku spěchají,

z kterého kněžna Vlastu osloví:

„Proč v pokoji mi nedáš zemříti?

zas novou střelou k srdci míříš mi?

Nuž, tedy vraž tu dýku krutých slov

v mé srdce, které milovalo tě!“

A Vlasta stojí tiše u okna

a zírá ven na lesy snějící,

nad nimiž luna pluje bělostná,

na stříbrolesklou, šumnou Vltavu,

na celý dřímající bílý kraj,

a obrací pak bledou, krásnou tvář

pomalu k Libuši, a chvějícím

se hlasem počne takto mluviti:

„Já posud miluju tě, Libušo;

ó, neviň mne, že splácím nevděkem

tvou dávnou lásku! Splácí nevděkem

snad šedý balvan bříze stříbrné,

jež nad ním sladké písně šeptala,

když vlastní tíhou strhnut rozkruší

peň její bílý, v cestě rostoucí,

jíž osudně jej tíha pudí v dol?

Ó Libušo, já s tebou loučím se,

já nikdy více tvář tvou neuzřím,

já proto přišla v spící tento dům,

bych polibek ti vtiskla sesterský

na bledé čelo, bych jak noční stín

pak zmizela při slunce východu.

Nuž, odpudíš svou Vlastu od sebe?“

Tu vstane Libuša a spěchá k ní,

a beze slova v náruč klesne jí.

Tak stály dlouho a pak usedly

na řimsu okna, odkud zíraly

v kraj třpytící se světlem měsíčním,

jenž tichý, luzný, podobal se snu;

a jako sen, jak soumrak v podletí

hlas sladký byl, jímž kněžna šeptala:

„Bouř velkých dějů věští tvoje skráň,

ó Vlasto, a já stojím u hrobu

a srdce moje zmírá tesknotou,

by lid můj nevzal těžkou pohromu

z těch mraků na tvém čele hrozících.

Ó mluv, co skrývá srdce tvého hloub?

Chci nahlednout v záhadnou prohlubeň,

v níž duch tvůj snuje činy budoucí!“

Tak Libuša, a Vlasta vzpřímí se

a zvučným hlasem takto odpoví:

„Znej tedy sny mé a mé záměry,

chci odhalit ti celou duši svou.“

Pak zamyslí se, zírá opět v kraj,

jenž stříbrem kvete, zlíbán měsícem,

a tato slova v noční tišinu

jí plynou ode rtů, jak z hlubokých

pradávných lesů vánek line se

pln zvuků tajemných a šelestu:

„Na modré hoře, která bez stromu

do vzduchu ční nad širou krajinou,

a jejíž úbočiny v zlatý plášť

den každý halí, který rodí se

z tmy noční, štíhlá jilma vyrostla,

a osamělá stála na chlumu.

Bor hučel pod ní hlasem hlubokým,

a budil v nitru jejím těžký stesk,

že v lůno jeho sejít nemohla,

a házela mu denně dlouhý stín

na pozlacené jeho vrcholky,

když slunce zapadalo za hory.

A když pak bílé hvězdy kmítaly

se na nebi, tu tázala se jich

svým smutným šelestem, zda na věky

tak osamělá, sirá zůstane?

Tu jednou stalo se, že v poledne,

když slunce žhavé blesky deštilo,

rek čaromocný stoupal na horu,

by širou obezíral krajinu.

Stín temné jilmy mocně vábil jej,

sed unavený, v sladký její chlad,

a jilma uspala jej šelestem.

Když probudil se, pravil takto k ní:

„Jak věrná žena bdělas nade mnou,

a při tvé písni luzný snil jsem sen.

Buď tobě dík! Vzchop, jilmo, se a jdi!“

A jilma zachvěla se blaženstvím,

neb cítila, že pouta padala

s ní náhle čaromocí jeho slov.

Juž nedržela déle hora ji,

juž byla volná jako vlaštovka,

a tělo její mžikem změnilo

se v hrdou, lepou panny postavu.

Jak rosa, co ji dříve koupala,

zrak její plál, a listů záplavy

se změnily ve vonných vlasů noc,

a v hrudi její zněl ten ptačí zpěv,

jenž dříve s větví jejích linul se

při zářícího slunce východu,

a jak se dříve její haluze

tam vzhůru k hvězdám pnuly touživě,

tak plna touhy její ramena

se proti tomu otvírala teď,

jenž probudil ji z rostlinného sna

k trudnému bdění žití lidského.

A odešla s ním v hučící ten bor,

po němž tak dlouho byla toužila,

a putovala s bohatýrem svým

po široširém světě blažena,

až poznala též hoře života,

až viděla jej v boji padnouti.

Pak vrátila se k hoře modravé

a tulila se jako k matce k ní,

a zemřela na ňadrech skalnatých,

z nichž byla, štíhlá, někdy vyrostla.

A dcera její v boru hučícím

tak osiřelá žila, jako máť

kdys opuštěná stála na chlumě.

Vlk druhem jejím byl, a otcův meč

byl v poušti bezpečnou jí ochranou,

a bohatýrská sláva jejím snem,

a dědictvím ty dávné vidiny,

jež z hloubi země svými kořeny

kdys jilma ssála, dávné vidiny,

jež vítr šeptal v její koruně,

ty vidiny, jež hvězdy spřádaly

kol hlavy jilmy nití stříbrnou...

A v pustý hvozd tvé jmeno, Libušo,

jak zlatý paprsk slunce proniklo,

a dcera jilmy přišla na tvůj hrad,

tím čarozvukem mocně zvábená,

a dcera jilmy tvoje Vlasta jest...“

Po těchto slovech kněžna zvolala:

„Ó proto bylo mi vždy milo tak

jak v stínu lesa, když na ňadra tvá

jsem unavenou hlavu vložila!

A proto neseš hrdě čelo své

vždy vysoko a hledíš ku hvězdám!

A proto pevně bouři vzdoruješ!“

Slov kněžny nedbá Vlasta, dále však

tak vypravuje, hledíc v lunnou noc:

„Ne dlouho šťastna jsem se cítila

na hradě tvém, neb pýcha vzpírala

se v duši mé jak nezkrocený oř,

když viděla jsem mužů hrdý vzdor,

jejž s namaháním velkým tajili

před jasnou tváří tvou. Já cítila,

že duchem rovna jsem i silou jim,

já cítila, že jest mi vykonat

nad jejich snahu větší úlohu,

že sláva nejvyšší mi kynula,

a dychtivost, bych v skutek uvedla

ty neurčité sny, mne schvátila

a unesla, jak divý horský proud

květ mocně strhne do vírných svých vod,

jenž příliš blízko vyrost zhoubných vln.

Já opustila svatý Vyšehrad,

já světem bloudila co bohatýr,

já velké činy mečem konala,

však žízeň, kterou práhla duše má,

tu neukojil žádný z činů mých.

Tu stalo se, že jednou na večer

mne oř můj nesl k věži vysoké,

jež šedá čněla nad zdě omšené

velkého dvorce v prostřed lesiny.

Pláč hořký ke mně z věže zazníval,

a rychle dojela jsem do dvorce

a tázala se ženy shrbené,

jež v šeré síni tkala u ohně,

co usedavý znamená ten pláč.

„Věc obyčejná v dvorci děje se,“

mně klidně odpovídá stařena,

„muž starý, bohatý a ohyzdný,

svou mladou ženu trýzní žárlivě.

Dnes těžký sen, jímž bozi hlásali,

že rukou ženy padne, zděsil jej,

chtěl hrozbami teď na ní vynutit,

by vyznala mu zrádné záměry.

Jest losem ženy trpět do smrti.“

Tak stařena, já ale tasila

svůj meč, a letím vichrem do věže,

a rázem zbarvím muži šediny

tou krutou jeho krví mrazivou,

a zvolám v zmírající jeho sluch:

„Nuž, hlásili ti bozi pravdu přec,

zhyň rukou ženy, rukou káravou,

kvas ptákům buď a zvěři divoké,

ty srdce, které litost neznalo!“

Tu vrhne žena jeho s nářkem se

na chladné tělo, plní celý dům

svým voláním o pomstu krvavou,

a místo díku, vrhá kletbu mi

v tvář, na níž hoří temný ruměnec

nad bezstydností její otrockou.

„On ranami mne trýznil,“ naříká,

„však každá rána byla sladkou mi,

a odplácela jsem mu políbky!

Ó, podejte mi roucha nachová

a zlatem pokrývejte tělo mé,

chci radostně s ním sdílet hranici,

nechť popel náš se smísí na věky!

Slyš, muži, nářek věrné ženy své!

Bez tebe ničím nejsem! Jsem tvá věc!

Ó vezmi mne do navy mrákavé!“

Tak žena běduje, a srdce mé

se nevolí jak požár v prsou dme;

jak vítr letím opět v šerou síň,

tam hlaveň schvátím s krbu hořící

a do věže ji vrhnu zpuchřelé.

A plamy okamžitě vyšlehnou,

zář krvavá nad dvorcem zasvítí,

a v praskot suchých dřev tak zabouřím:

„Zde, rabe, je tvůj nach a zlato tvé

a hranice, po které toužilas!“

Tak zvolala jsem oře bodajíc,

a větrem letěla jsem lesinou,

a za mnou šlehal požár ku hvězdám,

a vichr hučel píseň pohřební,

a kvil a nářek mísily se v hrom

a ssujících se budov dunění...

Tak dlouho jela jsem, až padl oř,

pak teprv tvář pozvednouc zírala

jsem kolem, kam mne zanes’ divý let.

Pláň pustá ploužila se do mlhy,

jíž měsíc jako příznak zsinalý

se bělal, lije slabé světlo své

na balvany, jež jako mrtvoly

zabitých obrů pokrývaly pláň;

po zemi ploužily se bělavých

bříz zakrnělé kmeny, zdály se

být siré vdovy, nocí kvílící

na bojišti o padlé hrdiny;

a sloupy mlhy mezi balvany

na křídlech větrů plání bloudily

jak nepohřbených reků mátohy.

Teď vítr zafičel a roztrh’ mhu,

a viděla jsem v luny kmitání

tři hory strmět v kruhu k nebesům.

Tvar jejich naplnil mne podivem,

neb zdály se jak ženské postavy,

jimž od temena plyne temný plášť.

Mně bylo divno tak, tak příšerně,

já přála si, bych neviděla je,

a přece odvrátit jsem nemohla

svůj zírající udivený zrak.

Já trhla uzdou, chtěla pobádat

k novému běhu koně padlého,

v tom ale hrůzou zastavilo se

mi srdce v ňadrech, neboť pozvedla

teď jedna z hor své skalné temeno

a hlasem, jak když řeky padají

do země prohlubně, tak hučela:

„Čas ze všech bohů nejvíc velebím!

On šetřil mne i obě sestry mé,

když v propasť svého lůna pochoval

ten zašlý svět, s kterým jsme povstaly,

on šetřil mne i obě sestry mé,

když z hloubi jeho lůna nový svět

vyrostl jako zlatá květina.“

A hora druhá témě zvedla též

a zaduněla jako vichřic sbor,

jenž se všech úhlů světa sletá se:

„Já velebím zas Bábu bohyni;

ji zovou tak, že nejstarší jest všech,

jest starší, než jest měsíc na nebi.

Bez ní by svět zas obrátil se v poušť;

jest ona vznikem, žití pramenem,

tká zeleň lesů, modré roucho vod,

a pudí k sobě obě pohlaví.“

A hromem třetí hora zahřměla:

„A na začátku žila pohlaví

pro sebe každé v různých končinách,

a nevědělo jedno o druhém.

Na různých koncích světa vyrostla

jak lesy z ňader země posvátné,

a každé vyšlo podrobit si svět,

a u vod tekoucích se setkala,

a v bojích na vzájem se vraždila;

ty boje nemívaly výsledku,

neb ženy byly silny právě tak

jak mužové, a Bába pravila:

„Když nezachráním obě pohlaví,

pak zrodila je marně matka zem,

ať neteče juž déle jejich krev,

ať hledí každé podmanit si lstí

to druhé pohlaví, ne zbraní víc.“

A ve snách zjevila se oběma

a radila, by záští úsměvem

zakryla lstivě. Nový tento boj

o vládu nazývali láskou pak,

a není přec než stará nenávist.

Tak zachovala Bába bohyně

ta pokolení, jež se vraždila,

a nová jara květou lidstvu vždy

z těch stálých bojů obou pohlaví.

Toť bylo cílem Báby bohyně,

že žena zaplatila otroctvím

to liché zdání svého vítězství,

to nezarmoutí Bábu bohyni.“

Když dobouřila hora, povstaly

s ní obě ostatní a kráčely

po pláni v dál, a země třásla se

a duněla pádnými kroky tak,

že čekala jsem její sesutí,

a strnulá jsem mezi balvany

jak kámen ležela, až prchly mhy,

až na nebi se slunce usmálo;

tu v dáli, v zlaté páře východu,

jsem slabý obrys putujících hor

jak mihotavé stíny uzřela,

a slova jejich zněla v sluchu mi:

svět nový vystupoval ze stínů

mých dávných vidin v světle zářící!

Teď věděla jsem, o čem duše má

tak dlouho byla snila v bolesti,

teď poznala jsem zřejmě úkol svůj.

Nač stvůry hledat, bych je hubila?

Jest stvůrou každý muž, jenž jarmo své

na volnou šíji ženy položí,

a stvůrou žena, která podrobí

se trýzniteli podle, samoděk!

Ať vládne řád, jenž na počátku byl,

dva národy jsou různá pohlaví,

a obě volná jako modrý vzduch!

Já k tobě spěchala na Vyšehrad,

ty mělas spásou být, já mečem jen

v tvé ruce, pouta přetrhající...

Ty chápeš trpkost mého zklamání,

a promineš ta slova, jež můj hněv

dnes ráno chrlil zuřivě ti v tvář.“

Tak končí Vlasta, ticho hluboké

po její řeči v síni panuje,

až Libuša je přerve otázkou:

„Co nyní, Vlasto, hodláš učinit?“

Tu vzpřímila se Vlasta před kněžnou:

„Viz,“ pravila, „ve vlasech čelenka

mi plá jak řada kmitajících hvězd.

To znamená, že kněžnou jsem jak ty.

V ten širý kraj, jenž stříbrem leskne se,

chci posly svoje vyslat na ořích,

by hlásali, cos právě slyšela,

že žena volná jest jak vichřice...

Ty znáš na druhém břehu Vltavy

ten starý hrad, jejž bozi stavěli

dřív, Čech než zavítal v tu žírnou vlasť.

Stál dlouho opuštěn, a se strachem

se každý šedým vyhnul jeho zdem

pro tajuplné hlasy znějící

z pod jeho skalopevných podvalů.

Báj stará hlásá, že tam v základech

co oběť zemi děva zazděná.

Já beru báj za pravdu věštící,

týn, v jehož základech ta děva dlí,

sám děvou bude, která čelo své

před žádným mužem neponíží v prach.

Hrad ten od dneška sluje Děvínem,

jest útočištěm všech, jež shrdají

lží, která lstivě láskou zove se.

Ty muže uvedlas na Vyšehrad,

a Vyšehrad jest hrozbou volnosti,

štít její bude ale Děvín můj!“

Tak končí Vlasta, a nad krajinou

vychází slunce v plné slávě své,

a Děvín v zlatých jeho paprscích

se nachem rdí jak rudý drahokam.

A Vlasta kyne tiše Libuši,

a krokem hrdým z síně vychází,

a mnohá z děv se ihned přidá k ní...

Od toho dne zří denně Libuša,

že řidnou valně řady jejích děv,

a každou noc u okna zadumá

se kněžna hluboce a hledí ven

na ohně veliké, jež Vlastin hrad

jak zlatem osvětlují kouzelným,

a rudou zář jak pruhy krvavé

do kraje temnou nocí vrhají.