Vlasta. (III.)

Byl večer juž, když Lumír zahalen

v plášť temný zabušil na vysokou

a uzavřenou bránu Děvína.

Do síně vedly jej, kde v soumraku

se Vlasta o sloup podepírala,

do černých vlasů noříc ruky sníh.

Když shlídla jej, tu zraky vzplanuly

jí jako hvězdy, které, nebes div,

se nocí mihnou lidem věštíce

děj veliký, jejž zrodí budoucnost.

„Ty neseš veliké mi poselství!“

tak zvolá šerem síně pěvci vstříc.

„Na čele čtu, co ret tvůj hlásat chce!

Ač trávila jsem dlouhou řadu dnů

ve sluji podzemní, jež pod hradem

se táhne k břehu chladné Vltavy,

ač nyní teprv z kobky vyšla jsem,

přec vím, co říci chceš mi, Lumíre!

Vždyť zazníval do dum mých Vltavin

pláč tlumený, a matky země vzdech,

jenž skalou zachvěl, zřejmě hlásal zvěst,

již neseš mi: Libuša zemřela!“

Tak zvolá Vlasta hlasem velikým,

a slzy roně Lumír odpoví:

„Ty vyřkla jsi, co srdce kruší mi,

co hučí les, co vítr smutně lká.

Ty uhodla’s, Libuša zemřela.

Jak krátké slovo značí dlouhý žal!...

Ty víš, ó Vlasto, co ji zničilo,

tvá ruka do srdce jí vrazila

ten hrot, jejž osud krutě připravil,

nit žití jejího by přerval jím.

Měj více v úctě její památku,

než život její, Vlasto, šetřila’s.

Slyš slova, která ke mně pravila,

když na tvých hradbách nocí viděla

ty velké ohně pláti krvavě:

„Až zemru, pěvče, spěchej na Děvín,

mým jmenem padni na tvář před Vlastou,

mým jmenem obejmi jí kolena

a pros, by v pochvu zastrčila meč,

blesk jehož šlehá zhoubu věštící

v tvář nebes nočních! Řekni družce mé,

že duše moje žalem zmírajíc

krev vidí, v níž jak slunce mátoha

ta velká shasne její vidina!

Ó řekni jí, že osud rozdrtí

bez slitování, kdož se postaví

se smělým čelem v cestu, kudy bouř

se nese kroků jeho železných!...“

Tak, Vlasto, pravila mi Libuša;

viz, stařec, padám v prach před tváří tvou,

a obejímám tvoje kolena:

buď pamětliva Libušiných slov!“

Tak Lumír zvolá, pěvec přeslavný,

a ruce, které zvuky kouzelné

ze zlatých strun probouzet dovedou,

ty chvějíce se chopí záhyby

rouch Vlastiných, a děva chýlí se

a dotýká se ústy stříbrných

a dlouze splývajících jeho kštic,

a chvějícím se hlasem promluví:

„Ó pěvče bohorovný, s prachu vstaň!

Tvář moji kryje temný ruměnec,

když tebe, vznešeného, před sebou

tak pokorně zde vidím ležeti!

Já slíbila, Lumíre, duši své,

že Děvín štítem bude volnosti,

hrad můj že útočištěm bude jen,

ne hrozbou; věř, že nechci žádný boj.

Zde viz můj meč, o sloup ten kamenný

chci roztříštit jej, buď to znamením,

jak mocně slova tvá se dotekla

mé bohatýrské duše v hlubinách.“

Po těchto slovech rukou rekovnou

se meče chopila, pozvedla jej

a proti sloupu jím juž mířila,

když těžké dvéře síně rozlítly

se s rachotem, blesk rudých pochodní

šleh’ prostorem, a zástup bledých žen

síň nářkem naplnil a kvílením.

„Co znamená ten pláč, co žaloby?“

se Vlasta táže s velkým podivem,

a zástup rozstoupí se, jedna z žen

se Vlastě přiblíží a zvolá tak:

„Dvě děvy jely ráno z Děvína,

co poslové tvé zvěsti vznešené,

z nich jedna se ti večer vrátila,

viz, leží tiše zde u nohou tvých!“

A znovu zástupy se rozstoupí,

a Vlasta vidí máry pokryté,

a příkrov spadne s nich, a mrtvola

tam leží bledá, krví zbrocená,

a v ztuhlém zraku hraje příšerně

zář pochodní, a Vlasta vykřikne:

„Má Častavo, ó sestro, duše má!

Ó rci, čí ruka v zlosti rouhavé

hrot proklatý v ta prsa vnořila?

Ó chladné rty, vyzraďte vraha mi,

po jeho krvi lační pomsta má!“

Tak zuří Vlasta, z davu bledých žen,

hlas ozve se, jenž tu hlásá zvěst:

„Při ranní zoře jela Častava,

by na Motole slova hlásila,

jež do úst vložila jsi poslům tvým;

rek Chrudoš, temných činů pachatel,

stál na cimbuří, slyšel Častavu,

a zval ji lstivým slovem do hradu.

Tam padla chtíčům jeho za oběť,

a s výsměchem ji lupič propustil,

vzkaz rouhavý pro tebe vštípiv jí

do bolem pomatené paměti.

Po celý den po lesích bloudila

a žalovala bohům hanbu svou,

a na večer se v Děvín vrátila,

a hlásala nám smutnou svoji zvěst,

pak o zem opřela svůj břitký meč,

a vrhla se na krutý jeho hrot.“

Jak kámen potopí se v hloubi vod,

tak zanik’ v tichu hlas, jenž zvěstoval

smrt Častavy a její potupu;

a jako bouř vždy silou zvětšenou

se rozzuří, když krátkou přestávkou

dech nový zdá se nabýt k zuření,

tak z hlubokého ticha zrodila

se divých hlasů mocná vichřice,

až vřavou vysoká se chvěla síň.

A Vlastin hlas nad vřavou panoval,

jak nad hučením větrů prudký hrom,

a bledá jako před ní mrtvola,

a hrozící jak bleskonosný mrak,

na pěvce hleděla, tak zvolajíc:

„Já nechtěla, Lumíre, žádný boj,

já slovy tvými byla pohnuta,

však nyní volá ke mně o pomstu

krev Častavy a svatá nenávist

na bohatýrské témě zasedla,

ta chvátí mne a plní ňadra má!

Ty Vlastu slabou dřív jsi uviděl,

teď uvidíš, jak Vlasta trestat zná!

Na koně, děvy! Chopte zbraně se,

teď nastal čas, by záští prastaré,

jak dlouho tlumeného ohně plam

až k nebi šlehlo světu hlásajíc

co nová zora, nové doby řád!

Na starý útisk, děvy, zpomeňte

a bruste zbraň o tuto zpomínku!“

Tak Vlasta hřmí v ty divé zástupy,

a jako povodeň se valí s hor

na rovinu, kde pole zaplaví

a lesy s sebou trhá hučící:

tak záhubou hrozíce valily

se s divou vřavou z hradu děvice

a táhly nocí jako děsná bouř,

a jako luna v prostřed temných chmur,

tak v prostřed děv se Vlasta bělala

v stříbrné říze jezdíc na bruně,

a hrdé její čelo hrozilo,

jak čelo smrtonosné Morany,

a krásná byla tak a vznešená

a zároveň tak hrozná, děsící,

jak zlatý blesk, jenž mračna rozrývá...

A Chrudoš seděl v síni vysoké

a netušil, že zhouba blíží se

na Motol, jeho pevný, starý hrad.

U krbu seděl, na němž oheň plál,

by údy staré věďmy rozhříval,

jež dlouhým věkem ztuhly v tvrdý led.

Rek Chrudoš brousil meč svůj o kámen

a četl z jeho štěrbin zpomínky

na činy krvavé, jež čekaly

na pomstu ještě; ta se blížila,

a věďma zachvěla se tušením.

Zrak její poloslepý, bloudící

po nočním nebi, které zíralo

do síně otvorem, jímž prchal kouř

od krbu do vzduchu jak zlatý sloup,

zrak její zaplanul jak vidinou,

a dlouhou síní zazněl temný ston:

„Smrt! Smrt se blíží! Buší na vrata!“

A Nynva, která předouc žlutý len

sen starý snila o mstě loudavé,

ta zbledlá vzpřímila se, její ret

se skřivil krvelačným úsměvem,

a píseň, kterou předouc zpívala

jen polohlasem k temné dumě své,

se změnila ve výkřik vítězný.

Tu Chrudoš po ní divým zrakem šleh’,

a chvějící se klesla v křeslo své,

a v obavě, že neuhodl muž,

co mocně duši její plnilo,

tak mluvíc, Nynva směle zalhala:

„Jak zděsila mne věďma slovem svým!

Vždyť o tvé žití, muži, chvěju se!

Mně drahá jesti hrdá hlava tvá,

ač lásku moji splácíš nevděkem.

Bez tebe, reku, nechtěla bych žít!“

V tom věďma znovu ze sna vyjela:

„Krev, krev se valí!“ vzkřikla zděšeně,

a proti Nynvě pěstí hrozila.

A Chrudoš mečem o krb zabušil,

až jiskry vyletěly z kamene,

a tvrdým slovem věďmu káral tak:

„Co skuhráš, stvůro, na niž zapomněl

čas, jenž přec všechno schvátí proudem svým?

Chceš, abych konal úkol jeho já,

a tvého žití nekonečnou nit

pro vlastní pokoj přerval mečem svým?“

Však věďma nedbá jeho výčitek:

„Proč hučí kolem domu vichřice?“

Tak zvolá úzkostlivě bědujíc.

„Jak po kořisti lační dravý pták,

tak ona po požáru hladoví.

Já vidím ji, jak tluče křídlem juž,

by jeho vzmachem rozdýmala žár!

Krev valí se! Smrt bledá vešla v síň!“

V tom okamžení zachvěje se dům,

jak by se v základy své sbořit chtěl.

To byla, Vlasto, silná ruka tvá,

jež proti bráně balvan ohromný

tak bohatýrsky mocně mrštila!

Jak jarní hrom, tak balvan přiletěl

a brána zela temným otvorem.

Jak řvoucí vody trhající břeh

kol dubu zuří, jehož kořeny

tak dlouho podrývají hlodavě,

až pýcha lesů klesne v jejich klín:

tak kolem domu vřavou nesmírnou

teď děvy temnou naplnily noc,

a řítily se brány otvorem

do domu, jehož pyšné témě v prach

a v šedý popel strhnout dychtily.

A Chrudoš letěl k oknu jako blesk,

a viděl zkázu nocí valit se;

stál okamžik u okna překvapen

a spěchal v stranu pak, kde jeho mlat

a těžký štít na sloupu visely,

zbraň uchvátil, a jako divý tur

se s děsným křikem dlouhou chodbou hnal.

A mezi tím juž v hradě tekla krev,

neb divoce se ženy vrhaly

na muže, spěšně sbíhající se

ku bráně rozkrušené balvanem.

Tma kryla černým křídlem děsný boj.

Jak krupobití rány padaly,

ston zmírajících, mlatů bušení

o duté štíty, šípů fičení

a bojujících hromné volání,

vše pojilo se v jeden běsný zvuk,

a zdálo se, že noc tak ku hvězdám

jak hladem mroucí vyla vlčice,

a věďmy hlas tou vřavou pronikal,

u krbu sedíc proklínala tmu,

že zrádně vedla děvy na Motol,

pak v šílenství svém hlaveň chopila

a ploužila se chodbou v boje střed.

Při záři hlavně Chrudoš uviděl,

že osudná hrozila záhuba,

že vítězila v hradě přesila,

že muži jeho v krvi leželi,

že spása jeho pouze v útěku.

Však pýcha jeho zadržela jej,

shlíd Vlastu v bílé říze zářící,

a těmi slovy vyzýval ji v boj:

„Ty bledý přízraku, tas břitký meč!

Viz smečku fen svých, které rozkrušil

jak hnusný hmyz můj bohatýrský mlat!

I tebe, věř, že skolím v mrzký prach,

a na zemi se svíjíc zapláčeš,

že’s vyměnila za přeslici meč!“

Po těchto slovech mlatem zamává

a mocně proti Vlastě mrští jím.

Mlat vzduchem zahučí, a Vlastin štít

zaduní ranou jeho hromovou,

však Vlasta sebou ani nepohne,

a tato slova vrhá reku v tvář:

„Ty naposled se rouháš, Chrudoši!

Zvěř lační juž, by tebe trhala,

a zrak můj chce se září nasytit,

jež z oken hradu tvého krvavě

v kraj hledět bude ještě v tuto noc!

Dost nyní slov! Juž k boji, lupiči!“

Tak Vlasta hrdě reka uráží,

ten tasí meč, a jak dvě vichřice

se proti sobě ženou zuřivě,

tak s Chrudošem se Vlasta pustí v boj.

Dešť jasných jisker z mečů vytryskne,

hrom jejich ran probudí ozvěnu

po temné chodbě, v síni vysoké,

a vítězství se kloní střídavě

na obě strany, dlouho váhajíc,

kam rozhodně se posléz’ přidati.

Juž zdá se Chrudoši, že umdlévá

v tom dlouhém boji Vlasta hrdinná,

juž kruté srdce jeho zajásá

nad blízkým vítězstvím, když osud zlý

jej trpce zklame v chvíli rozhodné:

meč jeho silnou ranou zlomí se!

Teď není spásy mimo v útěku.

A bleskem letí Chrudoš chodbami

do síně vysoké, kde u krbu

na sloupu visí velký jeho luk.

A hromným hlasem volá od prahu,

na bledou Nynvu, dceru vlčice:

„Podej mi rychle luk můj se sloupu!

Tak dlouho šípy chci se ubránit,

až nový najdeš pro mne někde meč!

Juž rychle podej luk, juž vzteklice

mne v patách s velkým křikem sledují!“

A Nynva chopí rychle jeho luk,

a spěchá k němu, Chrudoš sahá juž

po zbrani, která spásou jeho jest,

v tom ale bledá Nynva vzpřímí se,

blesk vítězný jí z oka vyšlehne,

a rázem zlomí ve dví silný luk

a mrští kusy k nohoum Chrudoše:

„Toť pomsta moje, muži ohavný,

za dlouhou trýzeň, již jsem snášela!

Zhyň, vrahu, beze slávy jako pes!“

Než dobouřila slova Nynvina,

síň byla plna divých bojovnic,

a všechny meče pily temnou krev

z ran nesčetných, jež v prsa Chrudoše

jich hroty ryly v děsné rozkoši.

Však Vlasta stála děvic opodál,

meč její hledal boj a pohrdal

se připojiti k vraždě krvavé.

Tak končil Chrudoš, divý, temný rek,

a Nynva jásala jak šílená,

a smála se, když chrapot smrtelný

mu úžil dech, když duše řítila

se hrdlem v noc, když zrak mu shasínal,

a takto v mroucí zvolala mu sluch:

„Do prachu rozmetám teď zlato tvé!

A ty, jež krev svou temnou vylily,

tvé bohatství si z hradu odnesou!

Juž vzhůru, děvy, za mnou do kobek!

Co meči v jeho prsou hledáte?

Snad srdce? Jaký omyl šílený!

V těch prsou nikdy srdce netlouklo.

Juž času netraťte a naberte,

co která zlata chcete. Já zanechám

vám vše! Chci vyhledati starý dům

na křivé Otavě, kde žila jsem,

než odvlekl mne mrtvý lupič ten.

Tam v stínu starých lesů žíti chci,

až vyvede mne bledá Morana

v stín ještě hlubší, ještě temnější!“

Tak zvolá Nynva; v okamžiku tom

se praskot ozve břeven hořících;

na povel Vlasty děvy zažehly

hrad Chrudošův a každý spěchá ven,

by nepohřbil jej ssující se dům.

Zář krvavá z všech oken hleděla

a vichřice se nocí přihnala

a dmýchala žár zhoubnou perutí,

a těžké mraky zastavily běh

a šklebily se temně zardělé

do síně bez stropu, kde na zemi

v své krvi Chrudoš ležel zabitý,

a plameny se kolem valily

jak žhavé proudy zlata rudého,

po kterém Chrudoš bažil za živa;

a jekem větru, plamů hukotem

zněl věďmy hlas, jak píseň pohřební,

až zanik’ v rumu bořících se stěn.

Po celý čas, co hořel plamenem

hrad Chrudošův, na hoře protější

pod starým dubem Vlasta bez hnutí

a zadumána stála hluboce.

Když poslední se stěna sřítila

a vírem jiskry k nebi bouřily,

a děvy vítězný zapěly sbor,

tu z myšlenek svých Vlasta vyjela,

neb na rameně ruku cítila

a vzhlednouc uviděla Lumíra.

Tu zraky její hrdě vzplanuly:

„Ty viděl’s, pěvče, boj a vítězství!“

Tak zvolala. „Buď tedy poslem mým!

Na Vyšehradě hlásej moji zvěst:

Chci zvrátit v popel Krokův starý hrad

jak tento prokletý dům Chrudošův,

neb každý muž jest nepřítelem mým!

Chci v platnost novou uvést starý řád,

a pokud zpupnost mužů nezlomím,

boj trvat bude obou pohlaví.

Do hrobu klesla luna Libuša

a slunce Vlasta k slávě vychází!

Ty dříve mluvils mi o osudu?

Jsemť bohatýrem dost, bych do boje

i s osudem se dala železným.

Snad skruší mne! Však ne bez zápasu!“

Tak zvolá Vlasta, spěchá k děvám svým,

a jako bouř se nesou krajinou,

a Lumír hledí k nebi s povzdechem.

A takto povstal dlouhý onen boj,

v němž vraždila se obě pohlaví,

boj, který mroucí oko Libuše

jak přízrak blížiti se vidělo...