VLASTENCI. I.

Je jisto, pro hruď patrioty není

krasšího citu, nežli vlast svou vidět

nad všecky jiné země povznesenou. –

Je pravda, můžem skutečně být hrdi.

A bitva byla to, jež rovných sobě

v dějinách lidstva jistě marně hledá.

A to se dalo čekat: svatý oheň

francouzských duší proti soldatesce,

jež za něco se bije, o čem neví –

Francie musila z té srážky vyjít

věnčena slávou – Znát moh císař Němců

svůj osud předem – reci od Arcole

a Lodi, Marenga – – a k tomu vůdce,

On, Napoleon, jenž je nesen vírou

a silou naší – na francouzském trůně

nebylo výraznější osobnosti.

Je geniem, je geniem – toť jisto.

A vládce ruských barbarů Mu napsal

před bitvou psaní, v němž Jej tituloval

prý vtipně „šefem francouzského státu“.

Vtip zašel mu – a nebyl zrovna nový,

toť import z Anglie – teď říká „bratře“

a „Veličenstvo“. Inu, opakuji:

Je příjemno žít nyní ve Francii,

jeť sláva zdobou nejkrasší, jíž národ

se pyšnit může. Za vše díky Jemu.

On Francii jest mečem, okem, duší.

A pořádek teď máme. Jakobínství

je vymýtěno. Renta stále stoupá.

A hlavně: obnovil nám náboženství.

Ať kdo chce co chce tvrdí, já vždy cítím,

když ve chrám vejdu, do šera a vůně,

kde svíce planou, varhan hlas hřmí s hůry,

že něco v tom je, co nám nenahradí

ty všechny „pravdy“ velkých filosofů.

I moje řeč to. Náboženství bylo

vždy pilířem té lidské společnosti,

a viděli jsme jasně v Revoluci,

jak bylo bez něho. Je víry třeba:

zvlášť ve škole je nutno v mladé duši

jí dáti vzejít. Přijďte odpoledne

na partií pár faraona v Louvre!

Rád, pane. Jsem sic veskrz císařovým

ctitelem vroucím, vždyť jsem přece Francouz –

leč faraona, che che, kochám také.