VLASTENCI. II.

Nu, renta stoupla – Tušil jsem to, tušil,

a v čas ji koupil. Víte, tohle Prusko –

nechápu prostě jeho politiku.

Toť jasno přece: žilo z tuku tradic

velkého Frice – neslyšelo, hlušec,

že v Evropě prim hrá teď Napoleon.

No, zdrceno je slavně. Svět by žasl,

leč rány franckých pěstí se mu staly

už něčím všedním. Schvaluji to plně,

že císař zabral Lübeck – máme přístup

k baltickým vodám. Bremy, Hamburg máme,

jen takto možno zatít řádně žílu

anglickým kupcům. Víte, mezi námi:

nesdílím nijak kritických těch obav,

jež tu a tam se slyší po Francii.

Prý tyhle války vysilují zemi!

Daň krve prý je hrozná! Pane, k smíchu!

Mír shnilý stojí víc – to za Bourbonů

jsme viděli přec všichni stejně jasně.

A válka – to je bouřka v dusném parnu.

Vzduch vyčistí, jí všecko osvěží se.

Jen uvažte: hle, průmysl náš kvete,

továrny naše mají stále práci,

je uniforem třeba, zbraní, prachu,

je zásob třeba – řekl bych, že válka

je digitalis, která povzbuzuje

krev k rychlým tempům. Mám teď objednávky

na sukna uniforem, spousta práce,

jak možno tedy mluvit proti válce?

A kdyby ještě žádala si daní!

Leč vojska naše žijí z kontribucí

a s každým mírem miliony přijdou

válečných náhrad pěkně do Francie.

Já žiji, dělnictvo mé, vůbec všudy

se cítí vliv ten. Nemluvě už o tom,

že vlast též vzrůstá, máme nové země,

jež odvádí nám jednak pěkně daně

a jednak odbytu jsou kontingentem

tovarů našich. Dlužno též se zmínit

i o slávě, v níž Francie se skvěje,

věc veliká to – Svatá pravda. Sláva,

toť statek národní, jejž ukládáme

do listů dějin. Potomkové naši

závidět budou nám to účastenství

velikých lidí a té velké doby.