VLASTENCI. VI.

Zasmušen jaksi? Možno se snad smáti,

když celá Vlast se halí v hábit smutku

a zlověstný mrak stojí na obzoru?

Stala se chyba. Neříkal jsem vám to,

když posledně jsme spolu hovořili?

Tah takový byl možným v dávné době,

v čas stěhování různých pronárodů,

však ne už dneska. Sta a sta mil v dálce

chtít válku vésti v zemi nepřítele

a nebýt obeznámen s okolnostmi,

počasím, půdou, obyčeji lidu –

toť lehkovážnost! A tak všem se stává,

kdož spolehají na podporu štěstí –

to, ono zdaří se – pak skolebáni

v ně pevnou vírou, v nemožnost se pouští –

jak slepci... A v tom Španělsku to máme

též rozkašeno – řekněte mi, prosím,

co Francii je vlastně po těch zemích?

Nač lezli jsme tam? Nedalo se čekat,

jak dopadne to? Vlas bych rval si hořem.

Já nejsem státníkem a vojevůdcem,

jen prostý rozum mám – a neřek jsem vám,

že pohoříme tam tak jako onde?

Ach, mocní světa toho – všude stejní.

Vždy myslí, že už spolkli moudrost všecku

a radit nedají si. Vlastně: radit –

vždyť není ani mluvit dovoleno

a kdyby věděli, že přemýšlíme,

i myšlení to by nám zakázali.

Já vidím, Vlast že vstříc jde bědným časům.

A bez své viny. Ale tak to chodí:

v důvěře svěříš osud svého domu

čís ruce – potom v opožděném stesku

si vyznáš, žes měl vlastně blíže pozřít,

a to i ono chladně uvážiti.

Tak, tak. A zle je. Bude hůře ještě.

A jak jde práce? Kdo má pracovati?

Kde vzíti lidu? Všecko shltne vojsko.

Hoch s osmnácti lety – tu máš pušku

a na hranice. Půjde-li to dále,

zastavím práci. Je to život? Skandál!