VLASTENCI. VII.

Bourbonský podagrista už je v prachu!

A císař v Tuileriích – sláva bohu!

Teď teprv zřejmo, že ta Revoluce

vyryla příkop mezi staletími –

Toť trefné slovo! Bourboni nám byli

ukázkou živou zašlých dob a zvyků –

Co plísně na nich! Jaká povýšenost!

A na co? Z milosti těch cizích pánů

se vrátili k nám. Zamihli se krátce,

a přece dost, by poznali jsme v stesku,

čím nám byl císař. Měl snad chyby svoje,

však skvrny má i nebeské to slunce,

a člověk musí vlastencem být předem

a jako vlastenec – Mu smí jen žehnat.

Šlechtické parasity, na nichž není

nic francouzského, leda řeč a jmeno,

nám nasadit zas chtěli do všech špiček

státního stroje – do úřadů, vojska – –

a reci ze sta bitev, vlasti pýcha,

žít měli kdesi v zastrčené prázdni.

Neyova žena princeznou je přece

a chotí hrdiny, jenž rovných nemá –

a uražena byla v Tuileriích

jakýmsi floutkem – a Dvůr, zvěděv o tom,

se ke všemu jí jenom pustě vysmál.

I našinec – jsme sice menší lidé,

však přece lidé – žena moje říká,

car Alexander že byl zdvořilejší,

než leutnant toho bourbonského vojska.

Ah – konec tomu. Císař je zas doma.

Vy víte, jak řek v oné proklamaci

o orlu svém, jenž ponese se letem

od věže k věži, až se hrdě snese

na věže Notre Dame? Což – to je slovo,

stil císařský... kdo umí takto ještě

promluvit k srdcím Francouzů, kdo dodá

jim větou křídla? Svobodnou On volbou

byl vznesen námi, On je náš, my Jeho,

a nedáme si nikým rozkazovat!

Stát budem k němu. Vždyť on jistojistě

vítězství připne zase k orlům svojim.

Rakousko půjde, musí jíti s námi,

i Anglie... ve Vídni na kongrese

se protivy prý hodně přiostřily...

Čas nejvyšší, ty zpupné Němce zkrotit,

především Němce... Jak ti hrubci vedli

si po Francii!... Jak ten Blücher řádil –

eh, darmo mluvit... Zkrotit je, jak kdysi...

Auerstädt, Jena... Cara Alexandra

mít bude, doufám, císař za přítele,

vždyť k výpravě té do Rus konec konců

nebylo příčin, ba, je možno říci,

že nedorozuměním byla pouhým –

Adresu oddanosti jste již poslal?

Od předvčerejška leží v Tuileriích.

Já svou dal včera. Lijáky jich prší

z Francie celé. Každý dává výraz

nadšeným citům vlastenecké duše.

Vše v jednom příteli: Ať žije císař!