VLASTENCI.

Tak už jste viděl cara Alexandra?

Docela zblízka. Mocnář k zulíbání.

Když monarchové vjížděli, má žena

kytičku fial hodila mu z okna,

on zachyt, vzhůru hled a salutoval

tak roztomile – žena moje tráví

teď valnou část dne jenom na ulici,

by uviděla cara Alexandra –

a já – já nedivím se. Chvála bohu,

že už je pokoj. Pernou práci dalo

však odstranění toho dobrodruha!

A za to díky caru Alexandru!

Teď možno doufat v stálost klidných časů.

Louis XVIII. po bloudění dlouhém

je v domě otců, a nám jest, jak bylo

as synu ztracenému, když zas přišel

k rodnému prahu. Vždyť ten Napoleon –

to byla Revoluce, vyznejme si,

jen v jiné formě – ale Revoluce.

A slyšel jste, jak duchaplně řekl

princ ď Artois při vjezdu do Paříže?

Když viděl jásající davy všude,

prý usmál se: Ne, nic se nezměnilo,

jen o jednoho Francouze má více

ta stará Paříž – jaká hloubka vtipu!

Nic platno, parvenu se lišit bude

vždy od starého královského rodu:

na taký jemný, takřka vonný výrok

byl by se nikdy tyran-voják nezmoh.

Stil staré Francie to, a ten barbar

byl Korsikánem. Dají prý mu Elbu –

už slyšel jste snad? Čím dál od Francie,

tím lépe pro ni. Jen co pravda: ležel

jak upír na ní. Invase ta dnešní

je vinou jeho. On sem přived Prusy,

on Rakušany. A je vinou jeho,

že musíme my, Francouzi, je vítat

co spásu, volnost, základ lepších časů.

Adresu oddanosti jste již poslal?

Hned téhož dne, kdy král vjel do Paříže,

svůj hold jsem odevzdal sám v Tuileriích.

Já na vlas též tak. V pořádku je, myslím,

dát průchod čestným hnutím svého srdce.

Kde kdo tak činí. Deště adres prší

v kabinet králův. Radostnějších dešťů

nebylo dosud, tuším, ve Francii.

Car Alexander – V opeře prý bude –

což půjdeme dnes? Půjdeme-li? Jistě.

Vždyť žena by mi připravila peklo.