Vlastencům.

Vy muži velcí s hrdopyšným čelem,

již vlasti slávu o překot voláte,

pelyněk pouhý srdci ve spuchřelém

na místě lásky plné, vřelé, svaté;

vy muži, co se zvete patrioty,

jimž stále v uchu oslavy dech věje

a v každém nervu veselé kus noty,

již v každém svitu velké zříte děje;

vy muži, co jste vůdci toho lidu,

jenž z prachu země oči vzhůru zvedá,

pak zas je klopí na tu svoji bídu,

co naň se věší jako paní bledá;

vy muži klamu, šaleb, lsti a bludu,

jimž muška zářná hvězdou na blankytu,

opilý výskot ukončením trudu,

a šperk a perly znakem blahobytu;

vy muži děti se sterými slovy,

co jedy máte božské za nápoje,

co výkřiky za desky Mojžišovy

a za vítězství věkověčné boje:

vy muži děti, uložte se spáti,

a nechte výskot na budoucí doby,

kdy poroba se u hrob tmavý sklátí

a věnec národa skráň přiozdobí.

Pak zavolá vás mocná ruka boží,

by slávu volali ste svojí zemi,

a každý pak ať nový jásot složí,

a nikdo pak ať není při tom němý,

a každý zpívej s horoucností v duši,

s tím vřelým ohněm, hrdopyšným čelem,

že žádný ohlas víc nás neohluší.

Pak jedna píseň zazní v kraji celém

a jeden chorál pozvedne se k výši

ze všechněch úst a všecka srdce zplanou,

že plamen ten víc barbar neutiší,

co hrdě naše vzkříšení zval hranou!