Vlasti. (I.)

Dnes píseň moje Tobě, matko, vděčí,

rád s Tebou bych, než zaklopí mě rov,

jen hrstku pohovořil květných slov

Tvou krásnou, milou, čarodějnou řečí;

ach, vlídně-li jen na mne pohledíš,

žal z ňader tratí se i všaká tíž,

a vše, co rvalo hruď, se divem léčí.

Viz, před Tebou se ve prach hlava kloní,

Tvých hrdin stopu políbit mne nech,

ač nehodností tají se mi dech,

a svatou hrůzou oči slzy roní;

však vše se mění: zrak, jenž dříve has‘,

on vůlí Tvou se stane střelou zas,

a pěvec rekem na ohnivém broni.

Sbor stínů posvátných zřím kolem Tebe,

hle, těsnají se jako valy hor,

a v nebi nad nimi hvězd září svor

tak velikých, že nestačí jim nebe;

ať saní okřídlenou roste hněv,

té nehynoucí záře čárný zjev

z tvé slávy koruny juž nevystřebe.

A co jsem já, jejž noha oněch stínů

jen jedna zašlápnout můž‘ na věčnosť?

Svých písní všaký kdybych vypěl skvost,

jejž vyhlatila krása v ňader klínu,

on nestačil by na jediný pyl

těch čarných květů, jimiž ozdobil

Tvé čelo Tvůrce blankytného týnu.

Však vím, nechť mluvím dětinnými slovy,

Ty nitro mé, mou celou duši znáš,

vždyť mateřsky se na mne usmíváš,

a v klíně Tvém má hlava sobě hoví;

já, který bázliv u Tvých nohou klek‘,

ne chválu pěju Tvou, jen skrovný děk,

než vzejde doba Tvému prorokovi!