Vlasti. (III.)

Sade Všehomíra, drahá rodná zemi,

čarodějný ráji, první mezi všemi,

dalekého světa hvězdná Dráho mléčná,

myšlénky a krásy písni nekonečná,

matko bohatýrů, nad niž není jiné,

svol, ať z nitra mého skrovný zpěv Ti plyne.

Což jsi vytrpěla po svůj život celý!

Bouře nejdivější Tebou burácely,

přes Tvá vroucí ňadra valilo se moře,

krevné, rudé moře trápení a hoře,

hrozné vlny smutku, slza krůpěj každá,

a za nimi znova tisícerá vražda.

Bylas bílou srnou, na niž z temna houšti

sup a káně žravé střelhbitě se pouští,

jež Ti svoje spáry, zaostřené dýky,

v drahé srdce vryly – hnízdo pro slavíky,

a když hynula jsi, po tom děsném honu,

děli: „Sup má právo hubit po zákonu.“

Za každým Tvým krokem siná pomsta tíhla,

ve slujích a skalách šeré vlky líhla,

ti do stádce Tvojich myšlének se kradli,

až ty nejjasnější za kořisť jí padly,

a když zhynula jsi, drahá česká máti,

ještě vavřín z rakve závisť ukradla Ti.

Ocelová noha splašeného Věku

dusala Tvá ňadra, plná luzných vděků,

každý úsměv jeho prznil Volnosť naši,

podvodným byl kupcem, který v samopaši –

na Tvůj-li se prospěch uklonily váhy –

meč dal protiváhou, plný rudé vláhy.

Ubohé Tvé děti krví byly křtěny,

nenávisť a hana byly jejich pleny,

a přec podmanitel jdoucím na popravu

vzal jen časný život, věčnou dal však slávu;

neumírá tělo, pokud srdce v hrudi,

jeden věk-li uspal, druhý zas nás vzbudí.

Velikým je národ, pod řízou kde prostou

a pod střechou z došků hrdá srdce rostou,

kde cudností nachem líce děv se pýří,

a z jonákův očí bleskem vzdor se šíří;

kal, jejž vášeň vrhá na nás ze svých spárů,

olejem jest rodné lásky do požáru.

Také zádumčivosť volati můž‘ hlásně,

meče práva zvoní často z prosté básně,

plamen, jenž se chvěje, jindy také šlehá,

neusíná každý, na lože kdo lehá,

myslí, vymýšlí snad – přišlyť doby jiny –

zkazky pro své děti, pro vlasť mužné činy.