Vlasti. (IV.)

Kdy váznu v síti černých snův,

kdy čelo puká, ňadro hyne,

Tvá náruč, země hrdinův,

vždy mateřsky mne k srdci vine.

A poplašený ňader cit

jak pták, když trní hrot ho spíchal,

hned tichne, jak by v dlaň ho chyt‘

a na kleslou mu hlavu dýchal.

A blažen jsem, má radosť hned

jak dítě výská si a tleská –

tak kouzlí něh Tvých čarný vzhled,

má krásná, svatá vlasti česká!