Vlasti. (V.)

Kolik hvězd se v klenbách azurových,

kolik květů s jara v luhu mění,

kolik listů na stromech a křovích,

tolik dávám Tobě políbení,

svatá vlasti, matko vznešená!

Toužímť jízvu každé vrahův dýky

zaceliti ubledlým svým retem

a zášť vychrlenou nájezdníky

zasypati písní polním květem.

Ó kéž všemi tak jsi těšena!

Kéž lze vyrvat veškeré ty trny,

kéž lze zničit veškerý ten jed,

kéž lze zlatohlavem skrýti skvrny,

kéž lze zahnat všecka hejna běd,

jimiž vrah Tě týral od věkův!

Výše-li pak hodláš stoupat k cíli,

aniž stupňů pevných Tobě dosť,

bleskem zraků Svých mne sval v tu chvíli,

syn jsem Tvůj a mám to za milosť,

Tvým-li prahem mohu být... Ó mluv!