VLASTI.

To jednou v noci věků zavolá mne hlas.

Ty, spravedlnosti, mi určíš vůli, sílu.

Číš všehojících léků podáš včas,

jen vypiju ji, bude doba k dílu

a ze mne hrdina se stane zas.

Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout

tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou,

má vlasti, zbavit ruce tvoje pout

a zaštkat radostí a zavýsknout

si nad svobodou tvojí navrácenou.

To tebe, vlasti, náhle probudím,

i vyrvu z náručí tě samozvaných.

A že si náležíme osudím

a za výčitek, dosud nepoznaných,

v zrak utrpení tvého pohledím.

Vím, neblahá že’s, prosta obrany,

má vlasti. Zavinil jsem sám, že malý

já krčil jsem se, zvyk’ již na rány

a jak mi tebe po kusu kus rvali,

v svém pychu žebrati mi navykali.

Teď, jak tě vidím svou, já zkrašluji,

tě vyvyšuji, zdobím diademem,

jak ten, kdo ublížil, víc miluji.

a v obdivu a zajíkání němém

já nemám, nemám slov, jen děkuji.

Má vidina je slavná, slavnější

než skutečnost a proto jasně hoří,

je bouřnější a letí plavnější

mi na bezuzdném, nesedlaném oři,

že sotva tkne se horstev, zemí, moří.

Tak budeš velká, jak jsem si tě snil,

když pokořenému mi prach tvůj dali líbat,

a když ne pán, však otrok tvůj jsem byl

a nad zkrvácené tvé lůno zvyk’ se shýbat,

bych útisky se znovu narodil.