VLASTIBOŘSKÉ ZVONY

Z dávných upomínek do života shonu

znívalo mi stále v tiché chvíle snění,

i po dlouhých letech v duši slýchám znění

dávno neslyšených vlastibořských zvonů.

Přešla mnohá léta, mnohé zatím odnes

v nenávratnou dálku života zlý příval –

hlas těch zvonů lkavý, jak mi v dětství zníval,

nevymizel z duše, zní a lká tam podnes.

Na sta upomínek probouzely ve mně,

v duchu prožíval jsem znovu chvíle ony,

jak v těch dobách smutku vlastibořské zvony

zněly, pláčem zněly zhluboka a temně.

A tak přešla léta... až kdys lidé vůkol

v žalu stáli s nízko schýlenými čely –

to se zvony jejich navždy odmlčely,

přisouzen těm zvonům nadál jiný úkol.

Dřív při jejich znění zbožný duch se modlil,

až vražedná válka, kosíc mladá těla,

na krvavém oři v svět se rozletěla –

na děla si zvony cizák v nouzi odlil.

A zas jiný, slavný nastal den, jenž z doby

krvavé se zrodil, a s ním vzešla spása:

věky ujařmen, již volný národ střásá

pouta svá, když procit ze staleté mdloby.

Kdo jen otrokem byl v cizích službách prve,

oddechl zas volně, shodiv cizí jarmo,

jak o tom snil věky – přece tedy darmo

neprolity proudy drahé české krve!

A co zpustošeno vojnou, bolest mnohou

zhojí čas, byť chyběl mnohý, nad vše dražší –

v poctu těch, kdož padli za svobodu naši,

dnes i nové zvony slavně zníti mohou.

Zněte, slavně zněte v širé naše kraje,

aby lid sám sobě povždy věren zůstal,

v pokoji a lásce aby sílil, vzrůstal,

víru v sebe, k pravdě povždy úctu maje.

Zněte výstrahou, kde síly svoje tříští,

i pobídkou k práci zněte každé ráno,

svornou prací všech ať je tu dokonáno

to vítězství práva pro vše věky příští.

Jako o vzkříšení zvučívaly ony,

uloupené válkou, i vy zvučte lidu

v souzvuk lásky, a v to požehnání klidu

zněte, slavně zněte, vlastibořské zvony!