Vlastibořské zvony.

Když ze západu vítr táhne k nám,

znít vlastibořské zvony slýchávám

a vždy tak smutno je mi,

ten zvonů hlas mi vždycky v srdce bod’,

já vidím tam náš utýraný rod,

šest drahých rakví v zemi.

A v duchu vidím sešlou zvonici

a chudý kostel, jívy klonící

se nad hroby a kříže

a vidím chudý hřbitov vesnický,

kde oderváno z žití na vždycky,

co láska k sobě víže.

A zvonů smutný, zádumčivý ráz

mi duší táhne jako ostrý mráz –

a upomínka trudná

jde kolem plaše, dumy na skráni,

na ústech výkřik, v srdci zoufání

a bolest srdce u dna.

A vše to zašlé táhne duší mou,

i matčin úsměv chvíli září tmou

i rodných bratří tahy

i sestry mladé, jež spí pod zemí,

i otcova tvář vlídná kyne mi –

ó mrtvý otče drahý!

Tak zase znova, jak v těch strašných dnech

já cítím pohled jejich, těžký dech,

zřím umírat je znova,

zřím umírat, co v světě nejsladčí,

proč krví plakat srdce nestačí,

proč bolest nemá slova.

V tom hlase zvonů vrací se mi zpět

vše odříkání uplynulých let,

vše, co mi urval osud,

vše, co jsem klesat viděl po boku,

co bolelo kdy v srdce hluboku

a bolí, bolí dosud.

Já vzpomínám si na každou z těch dob,

jak zase nový otvíral se hrob

a my tu v pláči stáli.

Klesala drahá hlava ku hlavě

a vždy ten zvonek zněl tak dumavě

nám naproti už z dáli.

Ach kolikráte, šestkrát zněl mi vstříc,

když opuštěn a sklíčen víc a víc

jsem šel tou trudnou cestou.

A sklíčilo mne teď snad nejvíce,

jak šli jsme kol té staré zvonice

s tou drahou rakví šestou.

Ó sestro má, tu nejvíc jal mne trud,

že nebylo ti spásy odnikud,

že’s umřela tak mladá,

tu nejvíce to chvělo srdcem mým,

když cítil jsem, jak jeden za druhým

z nás odchází a padá.

Ó sestro má, již zlomil žití mráz,

tak záhy že tu v pláči necháš nás,

tys netušila sama,

ty dobrá, něžná, milá, ach, ty spíš,

já sám tvé bílé ruce složil v kříž,

jak dohráno tvé drama.

Já stále ještě zřím tě v bdění, snách,

jak dotrpěla’s tiše v mrákotách,

jak poraněné ptáče...

a nevěděla’s více, ztuhlá v led,

že kdosi tebe líbá naposled

a usedavě pláče.

A teď, jak bez tebe jsem zůstal sám,

ty vlastibořské zvony slyšívám,

jak smutně znějí z dáli.

Mně teskno je a sudba neblahá

i život mne už časem přemahá,

kde každá naděj šálí.

V tom hlase, jenž ti duši rozdírá,

ty cítíš znovu, jak ti umírá

vše drahé na tom světě,

a pomalu jak v širém světě tom

sám stojíš, holý, opuštěný strom – –

bouř za bouří jen rve tě.

Ten zvonů hlas mi v duši vrací zpět

tu všecku bolest uplynulých let,

vše, co mi urval osud,

vše, co jsem klesat viděl po boku,

co bolelo kdy v srdce hluboku

a bolí, bolí dosud.