VLASTNÍ PODOBIZNA.

Stojím tu s úsměvem před lesem

v oděvu nedbale prostém...

Mám radost podivnou: že tu jsem,

že jsem tu na chvíli hostem.

Kabát jsem svlékl: „Tady lež!“ –

hodil jím do bujné trávy –

klobouku tíhy zbavil se též

jediným trhnutím hlavy.

Škrábu se v týle... „Půjde-li kdos...“

„Ale, ať odvrátí zraky!“ –

Směji se vesele... Se smrku kos

hvízdavě směje se taky...

Větříček lehtá mne po zádech –

košile proklatě studí...

Což, abych na chvíli v trávu leh’ –

větru se vystavil hrudí...

A vida! – Slunce mne zahřívá,

vítr pod košili fouká –

arnika leknutím neživá

zděšeně na mne se kouká...

Čmelák si na mne sednout chtěl,

aby si odpočal v letu –

v čas se však lekl a uletěl

bručivě žalovat světu...

Vzduch je tak něžně laskavý –

piju jej plnými doušky...

Jistě, že stoupnou mi do hlavy

výpary mateřídoušky...

Dobře tak! Počkám – a za chvíli,

až bude vůně ta prudčí –

poběhnu domů a vložím ji

své ženě do náručí.