Vlastní proměna.

Jednou o půlnoční době

Věčnost nad světy se vznášela;

Přísně vůkol sebe hleděla

A pak sama k sobě,

Jako tázajecí, promluvila:

„Kde jsi, již jsem sobě vyvolila,

Statných roditelko reků?

Kde jsi, již jsem opustila

V blahu svatém, u květoucím věku?“

To když česká země uslyšela,

Takto sobě stěžovala:

„Ach, Věčnosti, rodná matko moje!

Pryč je cokoliv jsem zrodila;

Kletba Černobohů zhubila

Mé udatné syny, vnuky tvoje;

A kde královský hlaholil řev,

Tam teď zuří božský hněv.“

Země česká bědovati přestala,

Věčnost začala:

„O ty země, pěkné dítě moje,

Hodných myšlenek mých předměte!

Když se modlíš, větry ztichněte,

Ať uslyším svaté tužby tvoje!

Chrabrost nepřejí ti božské sudby:

Budiž tedy slavnou kouzlem hudby,

Ať tě mine, moci mé se boje,

Čas i diví živlů proudové,

Aby uviděli světové,

Že jsi vyvolené dítě moje!“

Byť i v podobě to změnu vzalo,

Předc, co božské je, to božsky vykvěte;

A tak ze lvů statných doupěte –

Aby slavno nové slávě vzniku dalo –

Slavičí se hnízdo udělalo!