Vlašťovka zpívá.

Vlašťovička šveholí. –

Kdo jí z lidí rozumí?

poslouchá ji kdokoli

pod střechou i na poli,

ale nikdo neumí

říci, co ta vlašťovička zpívá.

Vlašťovička zapěla:

(Děcko slouchá pod krovem.)

„Kam že bych se poděla,

kdybych letět musela

ven v lijáku takovém!“

(Poslouchá děcko, jak vlašťovka zpívá.)

Slyšela ji mláďata,

vystrčila krčky ven,

potom křídla pernatá;

matka kárá písklata:

„To dnes pro vás psotný den.“

(To jim ta vlašťovička jistě zpívá.)

„Co vás, děti, napadá?

z domu dnes; – ni na chvilku!

mokrý dvůr i zahrada,

viděla bych nerada

urousanou košilku.“

(To jim ta moudrá vlašťovička zpívá.)

„Že už máte zase hlad?

vy nemáte nikdy dost,

dnes už nevím, co vám dát,

– a teď hajdy, děti, spat!

je s vámi jen samá zlost!“

(To jim ta vlašťovička stále zpívá.)

V tom prokmitnul mrakem jas;

vlašťovička zpívá dál:

„Bude, dítky, krásný čas,

odletím a přijdu zas –

kdo by to byl předvídal,

své zlatoušky že nakrmím!“ – tak zpívá.

Vlašťovička šveholí –

matka volá k večeři,

dítě k ní se batolí;

– ať to bylo kdekoli –

nikdo děcku nevěří,

že rozumělo, vlašťovka co zpívá...