VLAŠTOVKA.

Jak zabloudila, neví sama,

jak vlétla v chladný, šerý chrám

a v okna bije křidélkama

a večer v lampy věčné plam.

Kde východ, neví – hnízdo čeká

ji venku s teplou náručí...

Jak placha víří, jak se leká,

když varhan píseň zahučí.

Tak zřím ji denně. Jaro venku,

ples, jásot v květných haluzích –

a ona v smrti na okenku

jak žaloba zří v onen smích.

Let slábne juž, stín skonu v oku,

a soucit něm je v oltáři. –

Proč vidím všude onu sloku,

jež děs nám vrhá do tváří?

Jsem v chrámě zas. Kde vlaštovička,

již marně hledám zamyšlen?

Ji mrtvou v klíně socha hýčká,

tré vajíček – poslední sten...

Hle, v chrámě máry, zážeh svící

zřím padat rudě v šedou zeď:

pták – člověk – a ty, mysli snící,

vždy v rakvi máš svou odpověď.