Ó, VLAŠTOVKO, JEŽ LETÍŠ V DÁL...

„Ó, vlaštovko, jež letíš v dál,

svůj zastav let a spěch

a odnes mi můj trud a žel

svých rychlých na křídlech!“

– Já nemohu, pod tíží tou

do moře padla bych,

ať orel ti jej odnese

na silných perutích. –

„Ó, orle, trud můj odnes mi

na skal svých pustý tes!“

– Já nemohu, svých křídel bych

již k slunci nepovznes.

Zlomenou peruť, musil bych

zřít k nebi s bolestí,

dej mocným větrem západním

si trud svůj odnésti. –

„Ó, větře, který duješ kol

přes celou širou zem

a vše, co zchvátíš, neseš v dál,

i starost moji vem!“

– Já nemohu, hleď, chvátám již

dalekých do krajin. –

„Ó, kdo mou tedy vezme tíž

a trud můj ve svůj klín?“

– Já na pouti své vezmu jej. –

„Jak, slabá ženo, ty?

Což nemáš vlastní žel a trud

a vlastní trampoty?“

– Mám vlastní trud, však i tvůj žel

snad ještě unesu

a pod oběma padnu-li,

já padnu bez hlesu. –