Vlaštovky. II.

By Růžena Jesenská

Co všecko vidí vlaštovky,

když k lazuru si vzletí,

když pod střechami hledí z hnízd

a na celý svět ze sta míst,

hned na nebi, hned na zemi,

hned vysoko, hned nízko,

jak drsnou cestou – růžemi,

vždy srdcem srdci blízko,

když vzletí,

co všecko vidí vlaštovky!

Co všecko slyší vlaštovky!

Sto tichých proseb žitím,

hovorů, plných radosti,

slz odříkání, milosti,

nadšení záchvěv bouřlivý,

pout smutné, temné znění,

i tajemný sen zářivý

a všemu odpuštění,

ach, žitím,

co všecko slyší vlaštovky!

Co všecko vědí vlaštovky,

co všecko padá k srdci,

co neví jeden o druhém,

co v noci spí a žije s dnem,

co se sluncem jen zapadá

a s ním jen zase vzchází,

jak těžký boj se ukládá,

když duši cestu razí

i srdci – –

to všecko vědí vlaštovky.

A protože to vlaštovky

vše vidí, slyší, vědí,

já hledím, k nim, jak lítají

a poslouchám je po tají,

co zůstalo jim na křídlech,

a co k nim s nebe padá.

Vše zachytlo se v mojich snech,

já z duše řekla ráda,

co vědí

mé vlaštovky, mé vlaštovky!