VLAŠTOVKY U MOŘE.

Na pobřeží moře pod lentišky

dýchaje myrt vůni blažen sním,

co zřím v dálku, do šíře i výšky,

vše nazývám svojím královstvím.

Volno jest mi jako racku v letu,

průzračný mne vábí, čistý vzduch,

na perutech jásavého vznětu

v dálky moře odlétá můj duch.

Ve slunci se ptákem koupá, hřeje

nad hlubokou modří Jadranu,

jásavě a divoce se směje,

cítě v sobě sílu titanů.

Parník v dálce dýmá – za ním! za ním!

Pluje k jihu ve žhavější svit,

pluje k bílým, rozžhaveným pláním,

pluje k břehům sfing a pyramid!

Rozradostněn duch můj letí, letí,

ale náhle vázne jeho let:

čímsi slábne jeho křídel vzpětí,

cos jej z dálky zavolalo zpět...

Tolik síly cítil v sobě obří,

k rovníku jej nesl touhy chvat –

náhle malí tvorečkové dobří

stačili jej nazpět zavolat.

Hle, kol skal, kde příboje se pění,

drobných ptáků houfec polétá –

vlaštovice v známém švitoření

snad se navracejí ze světa.

Snad mé vlasti nesou pozdrav jara,

snad se navracejí do mých Čech

vyhledat si hnízda svoje stará

pod záštitou šindelových střech!...

Kde jsi, ducha obří, vzpurná sílo?

V dál tě nesla peruť orlova –

v tom tě drobné ptáče roztoužilo

po návratu k prahu domova...