VLAŠTOVKY.

Za městem stojí stromy v květu,

zeleni šťávné svítí vděk,

a v městě vzduch je plný letu

křičících hbitých vlaštovek.

Tak hledají svůj starý asyl,

útulnou střechu, stinný trám,

že pryč je vítr, který mrazil,

uprchlé nesou štěstí k nám.

Já oknem ven se dívám na ně,

na jejich mihot, jejich let,

co hlava zvolna klesla v dlaně,

celý čas zimy myslím zpět.

Co vyrostlo, co za čas krátký

strženo k zemi od lidí,

co vlaštovky, jež přišly zpátky,

nového u nás uvidí!

Kde domek stával, palác týčí

kopule svoje v záře nach,

a stará hnízda vlaštovičí

roznesl vítr jako prach.

A tam v tom domě, tam, kde loni

tiskli dva lidé k sobě líc,

hle, jak se kolem oken honí,

vlaštovkám hledí dítě vstříc.

A ony křičí, kolem hrají,

že jim tam štěstí pokvete,

neb kde dva lidé hnízdo mají,

je jisto i to ptáčete.