Vlašťovky.

Jen chvíli okno mohu otevříti,

dvé vlašťovek si lehce na ně sedne;

jsou spolu, kdykoli je vidím ve dne,

jak sblíženci, co na nebesku svítí.

Ta smutnější vždy za římsu se chytí

a hlavičku svou opatrně zvedne,

své družky se strany se chytne jedné

a s druhé zdi své smutné svěří žití.

Když nevolky je splaším s okna k letu,

ta smutná letí těžce v jasu zřídla,

mně zdá se vždy, že v horu Olivetu

svá poraněná, těžká nese křídla,

ta družka její že jí věrnou hrází

a – slzou, jež ji k smrti doprovází.