Vlaštovky.

Pod střechou naší vlaštovky

na římse hnízda měly,

lítaly plný boží den

a bylo jich dům celý.

Zmizelo jedno po druhém,

jak vypíchal by oči,

a prázdným jenom vikýřem

se mrazný vítr točí.

Tak divně jeho ševely

tím nočním tichem znějí,

jak chůvy rty, když s pohádkou

se k děcku uklánějí.

Čas ob čas vyzní v ostrý zvuk

ta hudba přidušená

a tu pak člověk procitá,

mna víčka rozesněná:

a jest mu jako děcku v snu,

když po andělích práhne,

a zatím jenom v suchou dlaň

ospalé chůvy sáhne.