VLČÍ MÁK.

Tři bohatýři jedou do boje;

kdo v cestu jich se staví, kdo to je?

V tom úvoze kdo smělý se tu vzal,

třem komoňům že vkráčí v jízdy cval?

Jim tlupa jezdců klusá v zápětí;

kdo zdupanou chce být jich obětí?

Cval k smělci již se blíží víc a víc;

hle, jest to dívka veská, jde jim vstříc;

jak černá peruť vlá jí prostý vlas,

co klenot plá jí v očích slzy jas.

Ta bojovných se jezdců neleká,

k nim zdvihá tvář i paže, pokleká

a zoufalým k nim volá výrazem,

až v ozvěnách to letí úvozem:

„Ó stůjte, páni! Živá jsem tu hráz;

já vím, kam cesta hrozná vede vás,

kam věnce cti si jdete uvíjet!

Vím, selský lid vy jdete pobíjet

a v krvi dupat selské osení;

vy jdete krotit selské vzbouření!

Kéž pálí řeč má, kéž mi plane dech

jak vítr žhoucí od hořících střech,

kéž chladným srdcem ve vás otřese!

Ó páni, volám, stůjte, vraťte se!

Ó páni, prosím za lid poddaný,

lid tisícerou křivdou uštvaný;

vy bohatýři hrdí bez hany,

ó nespěšte být lidu katany,

kde v troskách vesnic ďábel pečetí

smrt sedláků a pánů prokletí!“

Tři bohatýři ořům bodli v bok;

přes jedno tělo dívčí trojí skok

třem ořům zbarvil krví kopyta;

i vyjeli v kraj širý do žita,

a námezdníků tlupa za pány

jak divá bouř se hnala přes lány.

Kde s kopyt krev se v žitě otřela,

tam zem se rudým kvítím zarděla.

Houšť vlčích máků, v polích rozvitá,

toť selská krev za právo prolitá.