VLČÍ MÁKY.

Mám rád vás, rudé máky,

mám rád vás, máky vlčí,

jež hoříte ohnivě v obilí zlatě,

když poledne mlčí.

Do vás jak by se slila

horoucí slunce síla,

žár srdcí těch, jež v taji

až touhou omdlévají.

Leč za války jsem jednou,

když bolest šla vší zemí,

vás na jednom spatřil nádraží vesském

kvést mezi kolejemi.

To tenkrát, slzy v zraku,

chodily matky k vlaku;

průvodčí vsednout nutí –

poslední obejmutí,

na čelo ještě křížek,

poslední polibek vřelý –

a vy jste z těch krvavých, horkých slz matek

pak, máky, vypučely.