VLČÍ MÁKY.

Vlčí máky, vlčí máky

v šírém poli rozsety –

proč jsou moje všecky cesty,

proč jsou navždy proklety?

Proč se po nich stíny vláčí

se smutky a se vzdechy,

proč jen u nich v skálu padá

každé símě útěchy?

Proč i každý, kdo v mé cestě

soucitu mi podá květ,

ruku stiskne u mlčení,

musí býti se mnou klet?

Za čí viny, za čí hříchy

musím trpět zas a zas?

Za vlastní snad, jež jsem spáchal

v jiném těle, v jiný čas?

A když tak, zda tímto žitím

všecky sobě odpykám –

či zas budu vržen v dráhu,

od níž marně utíkám?...

Vlčí máky zkrvavené

všude kolem rozsety –

proč jsou moje všecky cesty,

proč jsou navždy proklety!