Vlčí stopa.

Temná noc a tichá – jako hrob step mlčí,

starý hetman v sněhu hledá stopu vlčí.

Od břehu, kde řeka pod ledem burácí,

divně se ta stopa v sad až panský ztrácí.

Druhou noc již darmo hetman do svítání

tiše ponocuje sám s nabitou zbraní.

Kolem mlha, kam jen obzor sáhne šírý...

hetman v zamyšlení kroutí šedé kníry.

Čapku tlačí v čelo: „Sper to tisíc hromů,

škoda noci, škoda, půjdu raděj domů!“

Aj, v tom se na sněhu jasná záře kmitla...

hetmanovi hlavou myšlenka prolítla.

Hrozná tak a děsná jako propast bezdná,

kam nevnikne luna ani záře hvězdná.

Za ní zástup jiných v muk vířivém kole –

hoj! tak supů stádo slétá ku mrtvole!

Slyš... snad vlk to zavyl v dálce v mlze šeré,

či snad mrazný vichr do topolů pere?

Opět... zdaž to okno aneb vichr stená –

ďáble! za tím oknem dřímá jeho žena.

Jeho mladá žena – plná, krásná růže,

kdož té bujné krvi, kdo jí věřit může?

Jeho mladá žena – holubice smavá...

hetman oko v slzách pušku ohledává.

Zas nový proud světla, v něm dva stíny hrají,

viz! dvě bílé ruce okno otvírají.

Div se hetman zdrží ve šíleném bolu –

hle, stín jeden tmavý jak se spouští dolů!

Druhý stín se kloní v jeho obejmutí,

slyš těch palných retů sladké přižehnutí!

Co snad věčným bude toto políbení?

hetman k líci pušku v divém tiskne chvění.

Houkla rána... výkřik – step i sněhy mlčí,

hoj! dnes jistě hetman našel stopu vlčí!