Vlci.

Chalupa sdraná v skalném úžlabí,

na samotě, jak hnízdo jestřabí.

Tři šeré sosny stojí dokola

nad ní, jak v svah je vryta do pola.

Na střeše klesť a stěny slepené,

a práh z té jedné sosny kořene.

Z pod nízkých dveří ven se valí dým

a choulí se pod hustým sukovím.

A kdo jde kolem, když se přitmaví,

u doupěte se sotva zastaví,

kde, na půl cesty k lesu z vesnice,

se uhnízdili vlk a vlčice.

„To na dětech si člověk vyhlídá!“

vlčice stará vlku povídá,

jak prázdného dva sedí u stolu

a oheň z krbu šlehá v plápolu.

„Den po dni se tak v hladu vystřídá

a on se dívá na své rodiče,

jak nevděčné a němé dobytče,

jež nedbá, zda mu matka vyhladne!

Však, když se chce, se lecos popadne!

a nechtějí-li vzíti do díla,

že bojí se té chasy z vlčince,

je dosti děr do jejich ovčince.

Ne nadarmo bůh noci posýlá,

a nač pak v poli sžatý leží klas,

a nač pak v světě všechno má svůj čas

a známou stopou chodí z lesa ven! –

Však Jíra sedí, zabrán v hloupý sen

a chodí, jako nebylo by nás

a hledí v svět jak tupé nevinně,

a neví, bůh jak v nebes výšině

ten nevděk dětí trestá nejhůře!“ –

A do kouta hled matky střelí jen,

kde Jíra sedí jako přimrazen.

„Já hrabala proň jako pro kuře,

když malý byl, a on se vzepíná,

když dím: „Tam chlapče dobrá příčina,“

a huhlá cos o lidech poctivých. –

Já, matka tvá, ti pravím, není jich!

a byť mi stokrát sděli: vlčice,

já podívám se všechněm do líce

a dím, že vlků pln je celý svět

a hledí jen, jak druh by druha sněd!“

A matky divá, vlčí zřenice

do kouta hledí, opřen u stěny

kde do plamene, s chvojné lavice,

se dívá Jíra jako zjevený.

„A nač tě táta střílet naučil? –

když kluk jsi byl, tu jsi se nemučil

pro lecjakéhos toho zajíce –

leč, co k nám přišel nový myslivec

a cukrová ta jeho dívčice,

tu po čertech ti nějak těžká věc

tu pušku vzít a zajít do lesa –

Což matka! – ať si hlady poklesá,

což pak jsou tobě tvoji rodiče?

Ty, nevděčné jak němé dobytče,

jsi zadíval se někam v zahradu,

jež zavřena ti na sto západů!“ –

A teď, jak oheň do krve si ved,

se zdálo, v koutě že ten Jíra zbled.

A beze slova z lavice se zved

a sňal tu starou pušku se stěny. –

A němý vyšel přes práh světnice,

odkud se lila záře měsíce

přes skalnou stráň až v obzor vzdálený.

„Je daleko ta panská obora,

však Jíra přec už mohl by tu být,

snad někde zas se u myslivny shlíd –

ó krásná je to v stáří podpora!“

A starý, v němž se přece pohnul cit,

ven vyšel přes práh. Měsícový svit

lil protější se vzhůru po hoře,

kde bělala se stezka k oboře.

A za horou se obzor modravěl,

že, jak se plně proti němu skvěl

ten bílý, ostrý měsícový jas,

byl bys tam poznal jeden z hlavy vlas. –

A v tom tam šlehnul blesk – a druhý zas!

Však, jedna rána ozvala se v ráz:

jen zahučela dlouhou ozvěnou. –

A starý pytlák, s tváří zděšenou,

v dál upřel vlčí, vytřeštěný hled,

a zachvěl se; – leč byl to jenom mžik:

Vždyť myslivec už stár je tolik let

a za pytláky neslídí v ten čas! –

A do tváře krev vrátila se zpět,

neb od obzoru odrazil se stín

a on jej znal, že byl to jeho syn.

Než vešel do jizby, děl: „Bohu dík!“ –

A teď se otevřela závora

a Jíra vstoup, – však trochu vrávorá,

a není div, neb Jíra byl tu hned,

sotva že starý ku stolu si sed.

A Jíra pušku hodil na skobu

a těžce sed a měnil podobu. –

Teď pravou rukou pod kazajku vjel. –

Pak hodil číms do prostřed světnice:

„Zde matko máte toho zajíce,

buď za vaše vám slova odveta...

Ta cesta, matko, buď však prokleta!“

A Jíra mrtev spadl s lavice.