VlGILIE

Kolik je nás, druzi? Pět? Či deset?

Sotva vzhlédnem, o jednoho míň.

Koho nám to z večerních zas besed

odváželi v neúprosnou síň?

Kdo by v pláč se rozplynout moh’ měkký!

Bez moci jsme. Nezhojíme ran.

Vzduch je ztuchlý obvazy a léky –

Zotvírejme okna dokořán!

Čistý mráz ať zadýchá nás prudce!

Kolik je nás? Rozhlédni se kol.

Osiřelí, podejme si ruce!

Kde jsme dva, tam třetí s námi bol.

Co ti zbylo? Posud v nitru zebe

bez útěchy ráno – Vzpomínáš?

Neprocitlo slunce, ztuhlo nebe –

zapomeň! Den jediný je náš.

Posud skuhrá žalozpěv nám v sluchu,

posud křeč nás otupuje zlá –

Hmoty nech! Však z mysteria duchů

urvi vše, co urvati se dá!

Den je náš. Jsme na stráži. A bdíme.

Plane duch jak láskou vzňatý peň.

Odejdem. Však než se rozloučíme,

jiným podáme svou pochodeň.

Neuhasí žárů našich voda,

nesrazí prak slabochů náš let,

z trní věnec duši neubodá,

jež až za smrt bude chválu pět:

Chválu ohně, triumf svému hoři,

poctu dni a trýznitelům vzdor,

lásku tvůrci, jejž si sama tvoří,

slunci dík, než klesne za obzor.