VLHKÁ VŮNĚ.

Ve stínu doubravin, kde černaly se tůně,

a listí na zemi kde opadalé tlelo,

mě náhle ovála tak zvláštní, vlhká vůně,

van větru ochladil mi rozpálené čelo

Mně nohy zemdlené se zabořily v bláto,

jež bylo pod travou, a mouchy snad už spaly...

Jen listy ve vzduchu, jak roztavené zlato,

se s tichým šelestem na stromech kolébaly.

Už přítmí pomalu se rozlévalo vzduchem,

nach slunce večerní když vybledl, a v kraji

se mlhy roztáhly... Snad na jehličí suchém

raněné koroptve teď zvolna umírají! –