VLÍDNÝ POHLED.

Hospodář vyšel do polí a zamyšleně stanul

nad pozdním tichem nesmírné zorané rozlohy,

kam odpolednem říjnovým podzimní vítr vanul

odnikud, z dálek, z neznáma, z hluboké oblohy.

Své vlastní srdce slyšel bít’ rythmickým rázem cepů

a myšlenkami smavými byl bohu podoben,

jenž pro tajemství dívčích těl, opojnost vinných sklepů

na zemi chudou sestoupil, jsa révou ozdoben.

Samota kolem mlčela a chvíle němé pluly

v závojích šedých oblaků propastnou tišinou,

a když je ruce větrné lehounce rozhrnuly,

zas mračna jiná opáčně letěla výšinou.

Pod nebem oheň pastevcův o nebes ohni bájil,

jenž v létě tančil nad polem a v lásky žádosti

stlal měkké lože lučinám, v plod jabloní se stajil,

dal růži teskným zahradám a rozkoš mladosti...

Šel zadumaný hospodář po mezi krokem klidným,

a když byl téměř za humny své rodné dědiny,

se ještě jednou obrátil a pohleděním vlídným

zobjímal brázdy široké, lán černý jediný.