VlIl.

Sup proti supu chránil vlastní lup,

tisíci bodáků se obnovoval chrup

všežravých armád, shnilých monarchií,

pod knutou discipliny které ještě žijí,

a tam, kde do kostela chodilo se podle zvyku,

nábožně šeptalo se u zpovědnic kajícníků.

Nejméně zpovídal se kořistnický klub,

novin se líhlo, lží a intrik jako hub.

Dost našlo se i v chatách úplatkářských chámů,

ochotných bídáků dost soudruhům kopalo jámu,

za pokrytecký úsměv, za jidášský zisk,

za zdání významu, že pán jim ruku stisk,

líbivě mluvilo se někdy na schůzi,

v upřímnost aby uvěřili zrádcům soudruzi,

a byla to jen šibeniční klička,

v důvěrných schůzích která do půlnoci vyčká,

by vyslechnuty byly tajné plány

a policii doslova hned zrána byly dány.

Kdo vypočte je všechny, zaprodané kramáře,

až budem soudit my v den slavný na jaře?

Kdo objeví důvěrné jejich spisy,

vyfotografuje hostin přeplněné mísy?

Jak zbledne bohatých i chudých zrádců chátra,

až budou padat hlavy s nejvyššího patra?