Vlk a jehně.

Vlk, vrah jehňat nejlítější v světě,

jednou v létě

žížně stanul nad potokem,

kamž y přišlo jehně tichým krokem;

onen chlemtal stoje výš,

toto pilo povzdál níž.

Vlk se na ně ošklíbá a vrčí:

„Co mi, praví, kalíš vodu, pyšný mane?“

Jehně zhrozý se a skrčí,

pokorně mu pravě: „Jemnost pane!

nemohu ti jistě

kalit vody, co tu čistě

od tvých noh k mým ustům hrčí.“

„Víšli, osupí se: hromské zvíře!

jak sy sedě v díře

vloní na mne vrčelo,

vřeštělo a bečelo?“

Beran nato: „vždyť sem teprv letos v létě

druhý měsýc na tom světě.“

„Takto bratr tvůj; jáť ho znám.“

„Ale já jsem sám a sám!“

„Či ty, či tvůj bratr; neb buď kdo koli jiný,

jest mi celý ten váš národ zločinný a vinný;

darmo: neujdeš víc smrti!“

Zaškřipne, a roztrhne je v čtvrti.

Vida, tu máš při a pravo vlčí.

Což brav na to? hrozý se a mlčí.