Vlk

I vyvrhla ho smečka.

Lovil sám

lesem i houštinami –

zespoda tiše

překusoval chřtán.

Když těžší nežli kámen

stesk

těžk

a tížil břich

hloub a víc,

tu do kola se schoulil,

skolil na měsíc

písničku houkavou,

že vlk je,

že je sám,

bojovat zná,

a bojoval.

Konečně pak ho dohnali –

smečka šakalí! –

oj, kosti praskaly,

rozřízli břich:

vyhřezla střeva

na mokrý sníh,

šíř stále – víc.

A vlk se zdvih

na přední běhy,

skolil na měsíc,

že vlk je,

že je sám,

že bojoval,

bojovat znal

a v cizí zemi šťasten umírá,

jak žil,

tak sám.