Vlna.

Hluboko pod mostem dole

pění a valí se voda,

zmýlajíc pilíře holé

vlastní své nitro si hlodá.

Život to hrobu a zmaru,

smrti to poslední vření,

únava věčného varu,

v davu to osamocení.

V paprscích prvního jitra

v mrákotách hluboké noci

před lety, včera jak zítra

nelze jí osud svůj zmoci.

Tisíce nových tam duší

projdou vždy v radosti, bolu,

sotva z nich jedna cos tuší

a se tam zahledí – dolů.

Každá své bolesti plna

kráčí a zastírá líce,

a přec ta jediná vlna

povědět mohla by více!

Ta však jen reptá a kleje

a v novou zas vlnu se řítí,

vlastní se bolesti směje,

ve smrti rozkoš svou cítí.