VLNA

Z obzoru běží právě narozená

chvějivou pěnou třpytně ostříbřená

vteřiny dcera ve dvihu a klesu,

krotká a měkká bez síly

s odrazem oblak, zelenavých lesů,

když moře zdřimlo na chvíli.

Hřebenem nízkým šine se a šine,

v polibku mdlém až podle břehu zhyne –

a mohla hřmít a bít a buráceti,

skalisko proti skalisku,

a staré duby rvát a vyvraceti

se břehů dolů do písku.

Olbřímí síly hromovými vzchopy

kus panství mohla strnout beze stopy

nenáviděné zemi, z pralet soku,

vítězné písně mohla snad

ve hrůze nejslavnější tady sloku

k sivému nebi vyzpívat.

A mohla uviděti rozhourána

strachem se chvít a blednout země pána,

když jeho loď by, drtící se v třísky,

na divý hřbet svůj zchvátila

a dolů v propast zpěněnými trysky

v střemhlavém pádu zvrátila.

To vše jsi mohla vyburácet plno,

macešsky mořem vystrčená vlno!

Nepřišel vichor, jenž by zchable plihou

podnesl z hloubi do výše,

vymrštil vzhůru povětrnou lihou

nad chaluh brod a měkkýše.

A plamen nebes, bengál kosmu skvělý,

též pro tebe byl velmi málo bdělý,

by ozářil tvou slávu i tvou sílu,

tvé kypění, tvůj vzdor a lom,

by divým pocelem tě zlechtal v týlu

a rozhlaholil k dílu hrom.

Přátelé zapomněli na tvé křtiny,

jdeš bezejmenná tiše přes hlubiny,

vteřiny dcera ve dvihu a klesu,

však píseň svou, již na rtu máš,

s odrazem oblak, zelenavých lesů

u nohou mých přec vyzpíváš.