VLNY. (I.)

Po kopcích poutník jde, k zemi upřený zrak.

Je k večeru. Nebem za mrakem mrak

se válí jak velká náručí ztuchlého sena.

Vichřice s hřívou rozvátou uhání strání.

Na ní les černý hrozivě praská a stená

a tlumeně řve jak smrtelně raněné zvíře. –

Je k zoufání těžko. Je k smrti až smutno.

Však duše se černým myšlenkám brání

a hovoří tvrdě: Mlč a uznej: Bylo to nutno,

bylo to k dobru pro celý národ a lid.

Zpronevěřil se otců posvátné víře.

Zděděný ideál zradil. Neměl, proč žít.

Nebyl připuštěn k vládě. Však neschopen služby,

neschopen pevné a mužné národní kázně,

neschopen vykřiknout hněvně, opřít se rázně,

počal již na váhu zlata cenit své tužby,

upírat čekankový, dychtivý hled

k požitku pouze, na sousta vršitých mís.

Zapomněv ke svým dějinám cestu a cíl,

vyživ se z heroismu v minulém století –:

materiálním se stával a pomalu hnil

v rozkladu zbytečných, nevyužitých sil.

Však kolem se rozhlédni nyní a užasle viz:

Od Sudet, Krkonoš, od dumné Šumavy,

přes kraj Bezručův, přes lány širé Moravy,

daleko za Váh, přes všechna města v rovině,

od stupňů bankovních domů k horské až dědině

k nejchudším chatám valí se světelná vlna

bolestně horoucí lásky k užaslé otčině,

ke všemu bědnému lidu; lásky, jež očistí nás,

jež dovede pracovat bez odměn; mlčky trpěti;

jež schopna je velkého strádání, těžkých obětí,

jež zalévá, zoceluje i nejslabší hruď.

Ó tajemná, světelná vlno, žehnána buď!

Ó nesmírná, sladká a svatá! Ó milosti plná!

Věříme: silně a radostně žíti budeme zas.

Ó díky, díky Ti za to, všemocný Pane!

Zmizela mračna. Nad lesy, nad kopci plane

veliké slunce. Jeho zář úsměvně kane

do klína travin, v rozpiaté náručí stromu.

Naposled skřivánek vzlét' a s křidélek střás'

perly své na zlatý, pokorně skloněný klas.

Tichý a zvroucnělý poutník vracel se domů.