VLNY. (II.)

Zapadla světelná vlna. Hrozivé temno a chlad

čišely opět se všech zlekaných polí a lad.

Zas na večer bylo. Na vrchu mlčících skal

poutník s hlavou hluboce skloněnou stál

a naslouchal, mlčky naslouchal zlekané zemi.

Jaké v ní nesmírné ticho –! Jako by smrt svou čekala,

jako by, sražena katem, u špalku bezmocně klekala,

kladla naň hlavu – – Skutečně zahyne dnes –?!

Pusto. Jen umíráček naříkal vzlykavě kdes – –

Modlil se třesoucím hlasem u mrtvých kněz...

Konec je tedy...? Ó Nesmiřitelný!

Proto jsi vzbudil tolik jásavých nadějí

v toužícím srdci – –? Proč jsi nás neubil raději –?

Lépe je mužně zemříti hned než živořit bídně...

Po tiché klenbě nebeské Neviditelný

z východu na západ hvězdy posouval klidně,

rozpínal mléčných drah stříbrný pás.

Měsíc své diamantové paprsky tkal

na čela stromů a věží a mohutných skal.

Na zemi poutník tlumeně, rozryvně lkal:

Proč jsi jich tolik zbytečně zahubil? Proč jsi zas

podvedl, oklamal, o všechno připravil nás –?

Ticho. – V tom rozšuměly se haluze stromů.

Na konci obzorů blesk se zářivý mih',

a velký hlas, podobný vichřici, podoben hromu

otřásl vesmírem celým: Prohlédni, slepý!

Zlekaný poutník hlavu skloněnou zdvih'

a s hory své přes kopce, lesy uviděl, žasna:

Veliká, daleká vlna světelně jasná

v nesmírné šíři se valila od chudé stepi

přes dvou řek hněvivě hučící prahy,

přes chodby černých, spletitých zákopů,

přes Vislu a Odru, přes Karpat lesnaté svahy,

přes celou kouřem a krví zalitou Evropu,

přes celou užasle naslouchající zem.

A nesčetné, milionové davy,

matek a mužů a starců s jasnými čely

pomalu šly a vážně, dumavě pěly:

Nade vším panuje přísný, odvěký řád:

nabývat lze jen za cenu smutků a ztrát.

Proto z nás každý platí tak těžce, tak draze

za chvíli ticha a radosti, poznání plod.

Nejdráž však na nekonečné dráze

božský dar svobody lidský kupuje rod.

Z trosek jen staví a tvoří nevrlý čas,

z chaosu Bůh. Jen z noci rodí se jas.

Tuto zem nejvíc zúrodní divoká bouře,

ideje – ubitých věštců krev, smrtelný vzdech.

Ohněm jen, krví, chuchvalci kouře

přechází zbloudilé lidstvo na druhý břeh.

Nepřešlo dosud. Po pás krev vystoupla teď.

Nikdy se v mukách takových nesvíjel svět.

Břeh již však vidět. Veliká, světelná vlna

vrhá zář na jeho vysoký, daleký lem.

Ó velebná, svatá! Milosti plná!

My již ne, děti však vejdou v slíbenou zem.

Zacházel dav. Zpěv se v daleku ztrácel.

Vlídná noc ze sametového, měkkého hávu

střásala zářící perly v stébla a trávu,

na klas se zavěsil hvězdy úsměvný třpyt.

Rozkošná luna bílou nožkou svou bosou

přes pažit kráčela lehce studenou rosou,

tiše se houpala na klíně zvlněných žit.

Pomalu poutník domů se vracel,

zašeptal – v duši velkého smíření klid –:

Uprostřed jiných též svobodným bude můj lid.