Vločky jdou

Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou,

miliony vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou,

se zemí se nebesa spojí sítí ledovou,

země ztratí špinavá unavenou barvu svou.

Radost svoji rozloží bílé plochy veselé,

neubrání se jí ni černé bory na horách,

a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé,

shltne vločku za vločkou, světélka, jež mizí v tmách.

Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným,

„odpusťme si, co jsme si“ šeptly vrchy, pole, les;

bílé ticho ulehne se životem bezdyšným

v širý kraj a v širý klid vanoucí až do nebes.

Krtek spí již v doupěti, v hroudě strnul drobný hmyz,

zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový,

holé stromy svírají zastavené proudy míz,

skála o svých nadějích ničeho již nepoví...

Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů,

bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření.

K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu,

v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní.

Sní a čeká... Člověk jen v děrách svých a v ulicích

hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění;

v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích,

neustálý boj o život, neustálé říjení.