VLOČKY SNĚHU.

Spadly hvězdky – vločky sněhu

s nebe dáli v tichou zem,

vykouzleny, vybájeny

nejkrásnějším zimy snem.

V tiché snění zahalily

pole, les i drobnou sněť,

vše jak pohádka je bílá –

a v ní dřímá lásky vznět.

Ten když jarem probudí se –

kam se vločky dějí – kam?

V nic, ach v nic ta krása všecka?

či to byl jen čarný klam?

Ne! ty vlnkou klokotavou

zazvoní kdes v lesa stín,

na břehu pak pomněnkami

padnou v měkký trávy klín.

Širé lány v zlaté klasy

změní bílý sněhu háv,

v zeleň zahalí se stromy,

zazvučí v nich ptačí dav. – –

Písně moje, vločky sněhu,

až vás zlíbá slunce svit,

probuďte se fialkami,

jako háje vonný skryt.

Zazvoňte si sněženkami,

jako první jara zvuk,

rozezvučte zvonkem snivým

v hrudi vroucí srdce tluk.

Potěšte jak květy jara

mysli všech, kdo uzří vás –

bude šťastno, písně, s vámi

srdce, z něhož vzlét’ váš hlas.