VLOHA A ŽIVOT.

O šerých zákoutích hájů, kde lekníny na vodách, sníti

v mládí růžových dnech šeptal mi Musy mé hlas.

Satyr škádlil tam nymfy, Pan ladil flétnu svou v sítí,

milenců horoucí paž dívkám snímala pas.

Evoë maenady řvaly, jimž nahý prs purpurem svítí,

víno se perlilo, smích, výskot a polibků jas;

slast! ó, zpívat jen krásu a mládí a ženy a kvítí,

květem věnčená číš nežli dokypí v ráz.

Rozbili amfory moje a víno mi vylili na zem,

háravý barvami zpěv udusil popel a troud,

réva má zakrsla v květu, ožrána hladovým kazem.

Do vedra všednosti hnal života krutý mne soud,

brázděním úhoru v znoji se plahočit za těžkým splazem,

bleskům leb nastavovat, trpěti, ani se hnout.