VLTAVA POD ORLÍKEM. (I.)

Podél své obruby stinné,

pod šerem hájových clon

Vltava vine a vine

vln bublavý shon

Blýská jak tisíce očí

pod chvěním zelených řas,

ku břehům točí a točí

vln stříbrný pás.

Ve skalin záhybech bloudí,

zdroje k ní splývají v dol,

dychtiva proudí a proudí

a chytá je kol.

Stráň v pravo líbezně zkvétá,

luzná je houšť v levo tam, –

Vltava splétá a splétá

se v rozkošný mam.

Zaklet je tok její vrátký,

neví, co v lokty by jal,

vzpíná se zpátky a zpátky

kol ostrohu skal.

Kouzlem tam vábena krouží,

nemůže z milených pout,

prchá, však touží a touží

zpět v rajský ten kout.

A moje loďka ta pluje

po zvůli vln semo tam,

kol mojí duše se snuje

též rozkošný mam.

Zpátky mé srdce se vije

toužebně jako ten proud,

sladce mi bije a bije

jen v kouzle svých pout.

Vzpomínky v srdci se hloučí,

nad řekou vzdech jak by vlál,

obé se loučí a loučí

a musí – vždy dál!