VLTAVA POD ORLÍKEM. (II.)

Jako zvony, jako vichry, jako zpěvy

šumí, hrají, kypí, lkají, buší

vlny tvoje, plny nepokoje,

Vltavo, jak bitci zoufalého boje,

jako hřmění vášní, bouřně bez úlevy,

zas jak lehcí snové, – jako křídla duší.

Znám tvé šepty, znám tvé vání plné něhy,

kde se proudy v hebké lože tulí,

stíhám chvění tvého čaropění,

letí ozvěn dálkou – až kde již ho není!

Znám tvůj řev, ty lvice, vím, kde v skalné břehy

vrážíš vlny s třeskem vystřelených kulí.

Znám ty hloubky, kde se hladce tok tvůj sluní,

zlato plynné v něm se line jemně,

šplouná tiše, z rouna pěny dýše

jako na kolébce, jako ze sna říše.

Ale v prostřed míru jedna vlna duní,

osamělá, velká, z hluboka i temně.

Smutná v jasu, v proudu změnném neustálá,

rozraněná vlna ta se prýští,

a v mé duši družná duma tuší,

Vltavo, že mír tvůj spadlý balvan ruší, –

do hlubiny prsou vražená ti skála,

o niž každým tepem srdce tvé se tříští.