VLTAVA.

Vltavo bystrá, Vltavo moje,

Co hlukem pláčeš? v které spěcháš země?

V cizině darmo hledáš pokoje,

Jen v lůně vlasti lze dřímat jemně.

Neznáš ty břehy, neznáš ty kraje,

K nimž v letu prudkém vlny zaháníš;

Tamť vichr chladný z hor ledních vlaje,

Temnému bezdnu se neuchráníš?

„– Nemámť já plakat? nemámť já lkáti?

Pryč se ubírat do kraje dalekého?

Mne z dědiny posílá Šumava máti,

Bych hledala bratra dávno ztraceného.

Jinoch onť mladý, slunce České vlasti!

Kamenné se prsy vrahu nepodaly;

V oku pomsty oheň i milostné slasti,

V klínu jeho lvíci bujní se chovali.“ –

Ubohá sestro, marnéť tvé hledání!

Tvé slunce kleslo k západu za horu; –

Tvůj bratr v hrobě neslyší tvé lkání,

Ni slzy nezří v květin skvělém zboru.

Hlava – pustá lebka; – prsa obnažené

Tam na břehu jeví kostlivce šedého;

Lvíci opustili lůno ochlazené,

Nebojí se vrah již hledu zemdleného.

„– Ó bratře drahý, tam, na hrdé skále

Vzhled mrtvý tvůj již břeh neopanuje?

Již harfy zpěvců nezvučí k tvé chvále?

U hrobu tvého sestra jen žaluje?

Kde mužnost tvoje? bohatyrská síla?

Z tvých rukou jasný praporec se ztratil,

Tvé zraky chmura půlnoční zakryla,

Meč vyrvaný ti žádný víc nevrátil!“ –

Tak vzdychá řeka Vltava tokem,

U bratrova hrobu žalostně zpívá;

Vyšehrad s skály omdleným okem

Na sestru bystrou zmrtvělý se dívá.

Však, ona hlukem k dalekosti plyne,

Horám i dolům zvěstujíce své hoře;

Vlnka se k vlnce zoufanlivě vine,

Hodíc se v bezdno půlnočního moře.