VNOUČE.

V zimní, rozzuřené slotě

zmírá děda na samotě;

zmírá věkem, jemuž léku není,

po mozolném lopocení.

Skonal za prvního kuropění.

Ráno vnouče tátu k loži vede:

„Proč – dnes nechce vstávat – děde?“

Šeptnou modlitbu svou ranní,

zasedají ke snídaní.

Ženě hrnou slzy po zástěře,

když si na klín děcko béře.

Vnouče – sivá očka v nedůvěře –

poloplačky vyptává se mámy:

„Děde – nebude jíst s námi?“

Muž se sotva dotknuv lžíce

na půdu jde pro vrátnice;

snáší dolů, měří, řeže, sbíjí.

Při práci jen škube šijí,

jako když pláč v sobě dusí, svíjí.

Kolem batolí se vnouče bledé:

„Kolíbku mít bude – děde?“

Omyly a přestrojily,

v truhlu dědu položily.

Zvadlé tělo režný rubáš halí;

dotýkaný křížek malý

do sepjatých, svrasklých rukou daly.

Vnouče po straně zas tahá máti:

„Děde – dlouho bude spáti?“

Do hlav staví obraz ve skle –

světce v zbroji, záři lesklé.

Rozžehají starou hromičnici,

nosí kytky na stolici –

rozmarýnu, muškát zvádající.

Vnouče tleská majíc radost z kvítí:

„Děde – svátek bude míti?“

Jak se soumrak v údol žene,

do komory zajíněné

muž a žena truhlu nesou sami,

podkládají smrčinami,

vykropují kol ní kočičkami.

Vnouče nevídaný obřad mate:

„Děde – proč tam zavíráte?“

Dva dni v noci dvě se mění

v polosnu a polobdění.

Jak se třetí den svit okny dere

do komory v stíny šeré,

kladivo již v hřeby víka pere.

Vnouče zármutek a tíseň v hlase:

„Děde – na nás nehněvá se?“

Kde se chatrč chytá břehu,

muž se brodí pasem v sněhu.

Důl v něm vykopává, vyhazuje;

s ženou do zroubené sluje

truhlu klestím ovinutou vsuje.

Vnouče hlídne přivřenými vraty:

„Děde – stěhuje se z chaty?“

A sníh dále padá, padá

v pusté cesty, rokle, lada.

Okna, dvéře zvenčí zatlučeny;

krušné týdny není změny.

Závějí hrob dědů vyvršený.

Vnouče ptá se mámy, ana přede:

„S pohádkou kdy přijde – děde?“

Muž pak po svém zimním díle

ráno vždy jde zasmušile;

mysl ujařmena, údy chaby.

V přístodůlku k jaru zrábí

chatám šindele a rolím hrábí.

Vnouče přebíhajíc jednu hude:

„Děde – pomáhat kdy bude?“

A den ze dne za soumraku

vzpomínají – kalno v zraku;

rozžehají znova hromičnici,

modlí se jak prosebníci

za dušičku drahou, za hříšnici.

A jen vnouče stále svoji vede:

„Já chci děde! Kam šel děde?“

Až kdy mine měsíc tuhý,

slunce rozbřeskne se v luhy,

mrazem ztvrdnou sněhu navaliny,

vikýřem v kraj nehostinný

stoupá muž a chvátá do dědiny.

Vnouče v líčkách zplane tuchou svěží:

„Děde přivést – táta běží?“

Se sousedy muž se vrací

s lopatami k truchlé práci.

Truhlu ze závějí vyhrabali,

houžví k saním přivázali,

a s ní ke vsi na hřbitov se dali.

Vnouče v náruč letí mámě svojí:

„Děde – kam to vezou v chvoji?“

Žena za pohřbem se dívá,

posléz rukou sbohem kývá.

Vidí, jak již ztrácejí se sáně

v zachumlené, lesní stráně...

Hlava těžká klesá v tvrdé dlaně.

Vnouče ručkama se tiskne k máti:

„Děde – kdy se s tátou vrátí?“ –