VNUKŮV ZPĚV

Okeán se vlní jak zelené pole,

pevniny už ztichly, klenba bez kouře

všecko živé znovu pocelovala;

dýše dobrá země nahoře i dole

jako dělnice, jež slehla za bouře,

úsměv z muk a štěstí na rty dostala.

Vraky starých lodí leží na dně,

na hladině racek s delfíny,

plachetnice moje nese ladně

vlajku jedné velké rodiny.

Rány zarůstají, bolest zapomněli

muž i žena, půda, kůň i pes i strom,

hroby sesuly se, trychtýř naplnil.

Práce zvoní, zpívá, hučí jako včely,

pýchou nadýmá se lán i důl i lom,

jednou krví zní zvon pospolitých žil.

Vzduch i voda pojí všecko s všemi,

hory nedělí ni hladiny.

Plachetnice moje zmládlou zemí

nese vlajku jedné rodiny.